Začátek prvního songu Life Wasted (i některých následujících) sice vyvolává dojem, že si Eddie Vedder nechal narůst číro, ale říkat, že je deska neopunková, by bylo hodně zavádějící. Pearl Jam jsou ještě pořád poznatelní na první poslech, je ale pravda je, že typický grunge 90. let to už není.

Trochu ubylo tehdejší depresivní atmosféry, pryč je zasněnost, ale zůstala bojovnost. Celkově z jejich zvuku postupně mizí psychedelický náběh typický pro starý grunge. Zůstávají tvrdé kytary a nezaměnitelný zpěv, syrovost. Mírně nezvyklé (nikoliv šokující) jsou příjemné balady (Come Back, Parachutes), které by asi skupina ještě před deseti lety takto nehrála. Neilyoungovsko-dylanovské písničkaření to ještě není, ale inspiraci 70. lety lze vycítit.

Souvisí to i s celkovým politickým laděním desky - místo osobní "depky" teď Veddera trápí politika, válka a Bush. Pearl Jam už patrně nevyvolají šílenství jako v 90. letech, ale věrné fanoušky skupiny tahle deska nezklame.

Pearl Jam: Pearl Jam, Sony BMG, 2006