Článek
V pražském klubu Roxy vystoupíte 10. května na festivalu Colours of Balkan Brass s Boban i Marko Marković Orkestar. Jak jste se dostal ke spolupráci s hvězdami balkánské hudby?
Bylo to složité a dlouhé jednání a taky dokonalá náhoda. Stál jsem v Akropoli a vůbec jsem nevěděl, kdo je Boban Marković. Když začal zpívat svoje songy, došlo mi to. Na pódiu jsem vybalil, co umím já, a Bobanovi se to moc líbilo. Mně se zase hrozně líbili oni. Každý jsme si na pódiu hráli to svoje, já moderní beatbox a rap, on zase s orchestrem rozbalil tradiční balkánský brass.
S projektem romského hip hopu Gipsy.cz vystupujete spolu s houslistou Vojtou Lavičkou, Petrem Surmajem a jeho bratrem Janem. Jaký je rozdíl mezi klasickým hip hopem a roma hip hopem, který hrajete?
Roma hip hop reflektuje to, že se hlásíme ke svému původu. Snažíme se ukázat, že jako Romové něco děláme. Češi totiž vidí cikána, jak žije támhle chudý na Žižkově, fetuje, krade nebo je neustále na pracáku. Druhá varianta je, že si z nás dělají srandu. Pokoušíme se ukázat, že je to úplně jinak a že představa o nás je po celém světě mylná. Do klasického hip hopu přidáváme tradiční romskou muziku, romsky rapujeme a zpíváme. Pořád je to hip hop, ale snažíme se říct, že jsme stále Romové.
Jaké byly vaše začátky?
Vyrůstal jsem v hudební rodině. K hudbě jsem začal tíhnout ve třinácti letech. Od bratrů, kteří už dávno hráli, jsem to odkoukával. Vyrůstal jsem na černých věcech a časem jsem se seznámil s lidmi z Ameriky. Kolem sebe jsem měl DJs, kteří mi pouštěli top americké věci, a tím jsem měl ke kvalitnímu rapu neustále přístup. Říkal jsem si, že přesně tohle chci dělat, protože rap je pro mě forma nejsilnějšího vokálu, kterým můžu sdělit své pocity a názory. Obecně hudbu chápu jako prostředek, kterým můžu vyjádřit stokrát líp to, co cítím.
Mohl bych sice mluvit, psát nebo kreslit, ale nešlo by to z mé hloubky. Když zpívám, rapuju nebo hraju, cítím se skvěle. Tu energii potřebuju k životu, je to můj vzduch.
Boom hip hopu u nás proběhl na konci devadesátých let. Na začátku patřil spíš k undergroundu. Jak na vás působí, že dnes na koncerty chodí převážně teenageři?
Člověk, kterému padne dvacet a je trochu rozumný, se asi od hip hopu distancuje. Ve čtyřiadvaceti mi dělá problém chodit na hiphopové koncerty. Především kvůli publiku, které mi kazí pocit, že dělám něco pravdivého. Dělají ze sebe to, co vidí na MTV, kšiltovky a imaginární žvejkačky.
Mladí vzhlíží k černým rapperům, stejně jako lidé jistým způsobem obdivují zločince a desperáty. Vždycky obdivujeme jakoby temné stránky druhých, proto máme rádi ostré zpěvačky a sex na pódiu. Když jsem začínal, byl hip hop minoritní. Skvělá doba, kdy na koncerty chodili převážně starší lidi, je už bohužel dávno pryč.
Vaše hudba z českého hiphopového mainstreamu vystupuje minimálně svérázným jazykovým stylem. Kombinujete romštinu s češtinou a angličtinou, posouváte rap k etnickým kořenům. Myslíte si, že přilákáte více Romů?
Naše tvorba se postupně posouvá pořád dál. Myslím si, že něco podobného jako my nikdo ve střední Evropě nedělá. Nikdy nevím, jak na mě bude publikum reagovat, možná mě vezmou Romové, možná gádžové, možná černoši. V hip hopu mě vzali jak Romové, tak i bílí. Je ale i spousta těch, kteří mou hudbu neuznávají.
Svými texty ostře kritizujete společnost i vtipně ironizujete. Krom toho je v nich i kus mystické a básnické nálady.
Píšu podle toho, jaký jsem měl život. Byl docela rychlý, tvrdý, někdy i hodně snadný. Trošku ze mě udělal blázna. Nejsem básník, ale spíš depresář.
Dostáváte se jako Rom do střetu s rasistickými narážkami?
Zřídkakdy, ale stává se to. Začátky byly příšerné. Neustále mi dávali najevo, že jako černej můžu být sebelepší, ale černej budu pořád. Nevím, co to bylo za myšlení, ale řekl bych, že se to zlepšuje. Stane se, že přijde nějaký blbeček, jeden ze sta, a opruzuje. Druhá věc je, že i když Češi cítí muziku, ví, že Romové jsou hudebně hrozně nadaní. Jak my říkáme, když gádžo zahraje, může hrát dokonale, ale bude to drtit deset let.
Romák, který má talent od boha, bude cvičit týden a rozbalí to stejně, možná líp. Když bude Rom hrát rok, bude valit takové věci, že bílý nebude vědět, která bije.
Hip hop má skvělé předpoklady fúzovat s jinými styly, třeba elektronikou a jazzem. Jaké jsou vaše hudební plány?
Jednou bych chtěl postavit dokonalou profesionální romskou kapelu. Chtěl bych prorazit co nejdál. Styl bude asi podobný, rap s kytarami a nástroji, a romská muzika tam bude smrdět pořád. Možná budu za dvacet let dělat jazz (smích). Myslím si ale, že jsem na správné koleji.
Koho považujete za hiphopovou ikonu?
Každý ví, i když je to trapné, že nejlepší je Eminem. Zdaleka překonal a převýšil schopnosti všech rapperů v historii. Že je komerční, mě nezajímá, protože svoji práci dělá dokonale. Měl to těžší v tom, že byl bílej v černé komunitě.
Napadá mě paralela s vámi. Vy jako Rom prorážíte také ve světě bílých...
Akorát to máme opačně. Dřív mi říkali: Zníš jako Eminem. Já říkám: Ano, rapuju podobným způsobem. Paradoxem je, že dva lidé na opačném konci světa dělají stejnou věc. Po svým. On je bílej a musí dostat ty černý, já jsem černej a musím dostat ty bílý.