Článek
Promluvil dosud v 59 jazycích nejen jako prozaik, ale i novinář, nakonec s jeho příspěvky se setkávají i čtenáři přílohy Práva Salon. V knize shromáždil krátké, maximálně dvacetiřádkové úvahy, které v polovině devadesátých let publikoval nejen v brazilských novinách.
Příběh rámuje setkáním mladého muže s tajemnou ženou, která ho na břehu moře vyzve, aby vyslechl zvony bývalého chrámu. Ten se kdysi tyčil na ostrově, který však pohltilo moře; přesto nadále slýchávají rybáři z hlubin poselství jeho zvonů.
Rozhodování mezi Strachem a Touhou
Kdo že je podle záhadné ženy oním Bojovníkem světla? "Je to někdo, kdo dokáže pochopit zázrak života, bojovat až do konce za něco, več věří, a - tehdy - slyšet zvony, které na dně rozeznívá moře." A Coelhův mladík dospívající už v muže vnímá další ženiny myšlenky. Upozornila ho mj. na to, že se takřka v každičkém okamžiku bude muset rozhodovat mezi touhou jít dál a ocitat se v neznámém světě, a strachem ze ztráty klidu za pecí.
Po stranách pomyslných dveří, do nichž kdy vstoupí, pokaždé spatří sloupy nazvané Strach a Touha. Na prvním bude napsáno: "Vstoupíš do neznámého a nebezpečného světa, kde ti nic z toho, co ses dosud naučil, k ničemu nebude," na druhém si zase přečte: "Odejdeš ze známého světa, kde se uchovává vše, co jsi vždy chtěl a kvůli čemu jsi tolik bojoval."
Bojovník se podle autora jen usměje, protože ho nic neděsí, a s jistotou člověka, jenž ví, co chce, otevře každé dveře. Křesťan Coelho citující příležitostně slova Ježíše Krista tu dává najevo, že studoval asijské filozofy i praktiky a že i jejich myšlení přijal za své. Třeba Gándhí radí spisovatelovými ústy Bojovníkovi: "První vlastností duchovní cesty je odvaha." Nikdo z nás však podle Coelha nemá předem dané "jistoty", jen před sebou vidí cestu, které se snaží přizpůsobit v souladu s časem.
Ví také, že není anděl ani bezchybný bůh, i že záleží na jeho aktivitě. Může to znít banálně, ale autor Bojovníka nabádá, že člověk se neutopí proto, že se ocitne pod hladinou, ale proto, že pod vodou zůstane. Coelho několikrát zdůrazňuje, že Bojovníkovi je dáno jít Cestou. Tady se víc než v jiné knize přiklání k filozofii staročínského mudrce Lao-c', jehož mj. miloval i Bohumil Hrabal.
Aniž Číňana uvádí, celá Rukověť je prostoupena jeho názorem, že "malý" člověk může přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností a sil jen tím, že si hledá Cestu, po níž kráčí, a Sílu k ní čerpá ze svého vnitřního já. Coelho (vlastně slovy Lao-c´) radí Bojovníkovi, aby se občas choval jako voda, jež je vůči okolí nejpoddanější, zároveň však pronikne vším bez rozdílu. Je schopna se vyhnout překážce, jako dokáže proniknout skálou.
Jen jedinkrát autor cituje přímo čínského filozofa. Lao-c', když říká: "Hromadit lásku vede ke štěstí, hromadit nenávist vede k pohromě. Kdo nerozpozná potíže, nechá nakonec dveře dokořán a dojde k neštěstí." Berme to i jako Coelhovo vyznání.
Paulo Coelho: Rukověť Bojovníka světla, přeložila Pavla Lidmilová, 157 stran, Argo 2006