Proč jste si vybral za námět právě továrny?

Nikdy jsem nepředpokládal že budu fotit továrny. K jejich fotografování jsem se dostal v roce 1994, když jsme rozpustili uměleckou skupinu Bratrstvo a já vzal zakázku dokumentovat pro brněnskou nadaci Vaňkovka tuto továrnu v době, kdy se v ní ještě pracovalo, a pak ve chvíli, když už byla opuštěná.

Vyvinul se z toho hlubší vztah, protože mě svět továrny tak uchvátil, že i poté, co jsem nafotil a odevzdal zakázku, jsem se do Vaňkovky ještě další dva roky vracel. Pak už jsem tam nemohl a byl jsem kvůli tomu nespokojený.

Co na vás tak zapůsobilo?

Ten svět je tak fascinující, že jsem se k němu ještě jednou chtěl vrátit. Celou dobu jsem přemýšlel, jak jinak bych mohl továrnu nafotit, a bylo to pro mě tak aktuální, že jsem se k tématu před dvěma lety vrátil, aniž bych věděl, jak fotografie koncipovat. Jediné, co mi bylo jasné, bylo, že chci fotit lidi, což jsem ve Vaňkovce nedělal.

Výsledky jsem ukázal Pavlu Nedomovi, kterému se velice líbily. Řekl mi, že by to byl projekt pro Rudolfinum, což byl obrovský katalyzátor, bez kterého bych to neudělal tak, jak to vypadá dnes.

Kolik jste pořídil snímků?

To nevím, ale opravdu velké množství. Vzniklo jich mnohonásobně víc než vystavených 75. Výstava jich přináší zlomek, abychom diváka neohlušili, vůbec se na ní neobjevují exteriéry, které jsme s Nedomou vyřadili, protože se nám nehodily do konceptu. Doufám ale, že vyjde knížka, která nabídne větší prostor.

Kde všude jste fotografoval?

Navštívil jsem všechny největší podniky, které nám byly ve 20. století opakovaně předkládány jako symboly úspěšnosti a průmyslu. Byl jsem v bývalém ČKD Blansko, které se nyní sestává z několika podniků. Byl jsem ve Vítkovických železárnách, kde jsem fotografoval dolní oblast ostravských Hradčan, v bývalém NHKG, dnešní Nové huti, v Třineckých železárnách, v dolech OKD v Karviné a v bývalé Poldovce.

Původně jsem si myslel, že budu fotografovat továrny, které jsou opuštěné a končí, ale pak jsem zjistil, že daleko zajímavější jsou ty, kde se pracuje, kde to žije.

Co vás o tom přesvědčilo?

V obecném povědomí je, že těžký průmysl končí, ale ono to není pravda, v současné době je velký boom železa, některé továrny jsou ekonomicky na vzestupu. Železo je i v tom novém mediálním světě potřeba, třeba v architektuře, jen zůstává mimo ohnisko zájmu, i když se v Třinci otevírala nová vysoká pec.

Lidé tam chodí pracovat stejně jako dříve, ale mají to horší, byli braní jako určitá elita, měli výhody a teď se dostali na okraj, jsou pozapomenutí. A obor má problémy, třeba v Blansku se už několik let nikdo nepřihlásil do učení na slévače, takže až odejde generace dnešních čtyřicátníků, už to nikdo nebude umět. Ony taky už nejsou potřeba další turbíny. Na všech řekách nejen v ČR, ale v celé Evropě už vznikly přehrady a další není kde stavět, takže se turbíny jen mění.

Proč neuvádíte, která fotografie kde vznikla?

Vedení továren mě sice do nich pustilo, ale nepřálo si, aby se u snímků zmiňovalo, odkud jsou, protože v provozech se ještě vyrábí.

Nakolik jste pojímal fotografie jako dokument a jak moc jste je umělecky stylizoval?

Ač se to nezdá, považuji je za dokument. Cílem nebylo moje vlastní umělecké ukájení. Jen jsem použil trochu netradiční jazyk velkoformátové fotografie. Od začátku jsem věděl, že chci vyprávět věci, které kinofilm neumožňuje - kinofilm je o živé fotografii, o dramatice, o pohybu. Velký formát není tak živý, ale nabízí možnost popisného naturalismu.

Z toho, že snímky vycházejí tak umělecké a výtvarné, tolik nadšený nejsem, ale protože jsem původně malíř, hrozně těžko se zbavuji malířské manýry, zůstává tam přítomná, ale není pro mě důležitá.

Světlo na fotografiích působí až nadpřirozeně. Osvětloval jste nějak interiéry továren?

Objekty jsou fotografované v přirozeném světle, samozřejmě jsem reagoval na pěkná světla, ale pěkné světlo může být i zářivkové. Použil jsem stativu a dlouhých časů, takže jsem mohl fotografovat i v přítmí. Žádné předměty nejsou dosvěcované, vzhledem k velikosti některých hal by to ani nebylo možné.

Jen u portrétů jsem použil blesk, v továrnách je tma, světlo tam je sice krásné, ale u portrétů nebylo možné použít tak dlouhých časů, jaké by byly potřeba. U blesku od objektivu se mi také líbilo, že nemaloval, a díky němu je světlo na všech portrétních fotografiích stejné. Mám rád gotiku, mistra Theodorika a tyto portréty jsou takovou vzdálenou parafrází Theodorika v tom, jak jsou kladené vedle sebe a v gestech, které ti lidé sami udělali.

Toho si na nich cením, i když jsem trochu kalkuloval s tím, že člověk před fotoaparátem cítí nejistotu.

Jak jste fotografoval dělníky?

Při portrétování jsem dělníky nijak nestylizoval, do ničeho jsem je nenutil, jen jsem chtěl, aby si sundali helmu, protože ta je unifikuje, odebírá jim osobnost. Nebo jsem požadoval, aby si sundali nějaké oblečení, protože montérky představují také velký stereotyp. Triko nebo košile, které mají pod nimi, více vypovídají o člověku.

Bylo těžké je přemluvit?

Aby se nechali vyfotit, musela mezi námi panovat důvěra, musel jsem si získat toho, kdo měl ve skupině vůdčí roli. Pak se nechali vyfotit i další. Jsem rád, že jsem mohl fotit právě tyto lidi. V dnešní době máme nejen ikony krásy, časopisy nám nejen ukazují fotografie, ale také říkají, co máme dělat v životě, abychom byli správní a úspěšní, a zapomíná se na to, že je tu spousta lidí, kteří jsou jako na pokraji společnosti, kteří mají velice těžký život a musí bojovat o přežití a o to více toho říkají.

Proč jste dělníky nezabíral při práci?

Šlo by je vyfotit při práci, ale na to je ideální formát kinofilmu, který použil Jindřich Štreit v Třineckých železárnách. Já jsem je chtěl zachytit jiným způsobem. Od začátku jsem jejich fotografie koncipoval jako portrét a myslím si, že portrét, i když je do jisté míry strnulý, přináší jiný pohled.

Proč jste se rozhodl pro barvu?

Jsem ve fázi, kdy vnímám věci hodně barevně, čímž nechci říci, že černobílá fotografie je pasé. Vaňkovku jsem fotil černobíle, ale říkal jsem si, že je to škoda, protože svět fabrik je paradoxně velmi barevný. Portréty vyšly hodně barevné. Barevná fotografie mi připadá realističtější a pravdivější, černobílá je artistní a trochu to uhlazuje.