Článek
Byť kniha nese podtitul "neoficiální životopis zpěváka U2", druhdy šéfredaktor anglického časopisu Classic Rock nenadělal skupině takové vrásky, jako třeba bývalý irský fotbalový reprezentant a poté sportovní novinář Eamon Dunphy. Ten na začátku 90. let sepsal biografii The Unforgettable Fire, s muzikanty se nad jejím obsahem rozešli, nicméně ji vydal a vydělal slušnou sumu peněz.
Žádný bulvár
Wall sice psal životopis Bona, ovšem skrz jeho příběh přibližuje kariéru U2. Seriózně, nezabývá se příliš osobními problémy jednotlivých členů. Pravda, zachycuje úmrtí v rodinách, svatby, rozvody i přibývající děti, ovšem když se například před plánovanou svatbou Adama Claytona s modelkou Naomi Campbellovou objevily v bulvárním tisku zprávy o jeho nočních výletech do bordelů, konstatuje to jen jako politováníhodný fakt.
Do podrobností nezabíhá. Z knihy nevyplývá, zda je Wall pouze znalec skupiny, či přímo její osobní přítel. Faktem zůstává, že o ní má úžasný přehled. Svižně přibližuje historky z dob jejího vzniku, potvrzuje tu o ručně psaném letáku, který patnáctiletý začínající bubeník Larry Mullen připíchl na školní nástěnku a sehnal tak ostatní, a zasazuje vznik U2 (nejprve se jmenovali Hype) do kontextu doby, kdy Británii vládl punk rock.
Osobnost Paula Hewsona, jak se Bono Vox opravdu jmenuje, je popsána bez zbožšťování. Wall dokonce místy vypichuje zpěvákův egoismus, který Bono především v počátcích existence kapely zvládal jen ztuha. Pojmenovává také okamžiky, v nichž se rozhodlo, že promluví k celosvětovému dění a vstoupí do politiky.
V roce 1993 si Bono během koncertu ve Wembley v Londýně z pódia telefonoval se spisovatelem Salmanem Rushdiem. Ten se v té době skrýval, neboť nad ním íránský náboženský vůdce ajatolláh Chomejní vynesl fatvu, ortel smrti za napsání knihy Satanské verše (1988). Spisovatel po chvíli přišel na pódium a s Bonem se objali. Ještě ten večer se zpěvák dozvěděl o hrůzách, které se dějí ve válkou zmítaném Sarajevu.
Hluboce zasažen historkami filmaře Billa Cartera zorganizoval televizní spojení mezi zpustošeným městem a koncertem U2 v italské Bologni, čímž na jugoslávské hrůzy upozornil svět. Jindy volal do Bílého domu (opět z pódia) Georgi Bushovi staršímu. Nedovolal se, ovšem když následující volby vyhrál demokrat Clinton, bylo zřejmé, že spokojený Bono je už politická persóna. Clinton mu pak na telefonáty z koncertů odpovídal.
Kniha sleduje Bonovu cestu do začátku loňského roku. Její první polovina je záživnější. Jakmile se ale kapele v půli 80. let podařilo prosadit, Bonův příběh se poněkud vytratil v návalu koncertů a nahrávání alb. Konec se nese v duchu definování muže, kterému tento svět není lhostejný. I to ale Wall pouze konstatuje. Svou práci udělal dobře. Přiblížil cestu Bona i jeho kapely podrobně a vkusně.
Mick Wall: Bono, ve jménu lásky Přeložila Jana Bernášková, Albatros, 272 strany