A znamenají ty otazníky možná, že nejde jen o život Kohoutův. Jak byl více než půlstoletí u kdečeho, prochází jeho knihou také téměř každý, kdo v české společnosti, v kultuře, politice (možná dnes i zapomenutě) působil. Ostatně, na některé otázky ani nelze najít jedinou správnou odpověď, podobně jako na tu, s níž se na spisovatele obrátilo Právo:

O svém nejranějším dětství prozrazujete, že jste byl outsider, píšete o sobě jako o chcípáčkovi. Ani vaši nejpřísnější kritici vám ale neupřou bojovnost a neústupnost. Je vašich dalších sedmdesát let života kromě jiného důsledkem vzpoury proti špatně rozdaným či rozdávaným kartám?

Ty dva otazníky v názvu mé autobiografie symbolicky zastupují bezpočet dalších, jakými se můj život přímo ježí. Některé zodpovědělo zrcadlo knihy Fenomén Kohout, které jsem autoru Pavlu Kosatíkovi dal do ruky s klíči od svého archivu. Jí inspirován jsem teď odpovědi na mnohé jiné otázky hledal sám. Nové objeví jistě kritičtí čtenáři - zejména ti, kdo prožili, i když jinak, tutéž dobu co já, a zbylé - jako je vaše - ať raději zůstanou dál nevysvětleny, než aby je zkreslila bujná fantazie.