Statut chráněné památky úředníci nedávno upřeli dílům tak významných osobností, jako byli spolutvůrce českého kubismu Pavel Janák, nejvýraznější pražský funkcionalista meziválečné éry Jaromír Krejcar nebo autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Devastační přestavby nebo přímo demolice proto čekají na Janákův Libeňský most v Praze či na obchodní středisko Ještěd v Liberci od Karla Hubáčka a Miroslava Masáka. Gibianova vila v Praze-Bubenči, dílo Krejcarovo, se takového osudu už dočkala.

Na chování úředníků rozhodujících o památkách vrhá divné světlo příběh Libeňského mostu, postaveného městem Prahou v letech 1924 až 1928. Autor jeho konstrukce František Mencl vynikl jako průkopník železobetonových technologií v pražském mostním stavitelství. Uplatnil je už při výstavbě Hlávkova a Mánesova mostu před první světovou válkou a dál je rozvíjel při budování Trojského, Libeňského a Jiráskova mostu za první republiky. Byl to člověk racionálně uvažující. Dbal o to, aby se stavby neprodražovaly a neplýtvalo se při nich materiálem. Uvědomoval si však zároveň výtvarnou roli mostů v obrazu Prahy. Vyhýbal se uniformitě, zval ke spolupráci přední pražské architekty.

Moderní architektonické postupy

Zvláštnost Libeňského mostu spočívala v tom, že byl ze všech novějších pražských mostů nejdelší a že se v jeho hmotě střídaly klenuté oblouky z betonu s mohutnými náspy. Mencl proto usoudil, že by i klenuté části mostu měly být stejně mohutné, těžké a důkladné. Tuto jeho myšlenku výborně ztvárnil architekt Pavel Janák. Ujal se své úlohy v roce 1925.

Janákova tvorba tehdy opouštěla kubistický styl, dnes už světoznámý architektonický fenomén, a přecházela k jednoduššímu a robustnějšímu projevu. Právě taková je architektura Libeňského mostu. Janák pro něj navrhl prosté hranaté kandelábry veřejného osvětlení, pevná, plná zábradlí, vyvedl z jeho boků robustně tvarovaná schodiště. Architektova kubistická minulost se nejzřetelněji připomněla na stranách mostních oblouků, jejichž hranoly, křivky a špičaté formy vyznívají jako práce abstraktního sochaře.

Věřím nicméně tomu, že o hodnotě tohoto Janákova díla snáze přesvědčím čtenáře Salonu než zaměstnance památkových úřadů na pražském magistrátu a na ministerstvu kultury. Jméno jednoho z nejproslulejších českých architektů 20. století totiž pro ně neznamená nic, vstoupila do hry miliarda korun. Peníze diktují, pronesl před časem architekt Karel Hubáček, jehož obchodní středisko Ještěd v Liberci má být zdemolováno.

Podívejme se však, v čem spočívá problém Libeňského mostu. Město Praha, jeho stavebník a majitel, se o most osmdesát let pořádně nestaralo. Některé jeho části proto zchátraly. Poklesl i jeho dopravní význam. Když z něho zamíříte do Holešovic, zarazíte se nakonec o kolejiště bubenského nádraží. Na libeňské straně most ústí do pěší zóny na Palmovce. Opravu stavba potřebuje, o tom nikdo nemá pochyby.

Replika, nebo rozšíření?

Pražští radní však dnes neuvažují o pouhé opravě, nýbrž o podstatném rozšíření, replice s mnohem větší dopravní kapacitou. Prý to budou potřebovat obyvatelé nových čtvrtí v Libni, jako by právě ucpané Holešovice na druhé straně mostu byly nejvytouženějším cílem jejich automobilových jízd. Radní přitom neznepokojuje, že tato zjevně zbytečná akce přijde daňové poplatníky na miliardu korun. A už vůbec jim nevadí, že se tak Janákovo dílo zničí.

Když se o této zkázonosné miliardové investici doslechli milovníci pražské architektury 20. století, vyzvali ministerstvo kultury, ať prohlásí Janákův most za kulturní památku. Pro jistotu k tomu poznamenávám, že mezi památkovým statutem té či oné stavby a záměrem ji opravit nemusí být žádný rozpor. Prohlášení za památku pouze skýtá záruku, že oprava proběhne kulturním způsobem a architektonická hodnota stavby zůstane zachována.

Proces přezkoumávání památkové hodnoty Janákova mostu ministerstvo kultury opravdu zahájilo. Podle zákona se přitom muselo seznámit se stanoviskem vlastníka, města Prahy. Úředníci památkového odboru na pražském magistrátu pak udělali všechno možné, aby ministerstvo přesvědčili o nicotnosti Janákova výkonu.

Most - čteme ve vyjádření magistrátního odboru z 13. října 2004 - nevykazuje takové mimořádné umělecké ani architektonické hodnoty, pro které by měl být prohlášen za kulturní památku, nejedná se o výjimečné ani nenapodobitelné dílo.

Řešením je status kulturní památky

A ani Menclův a Janákův záměr, pojmout architekturu mostu jako něco těžkého a důkladného, zaměstnance magistrátu neoslnil. Most totiž podle nich není hoden prohlášení za památku také proto, že je jednoduchý až těžkopádný. Úředník na magistrátu dnes ví lépe, jak Libeňský most navrhnout, než to věděl jeden z největších českých architektů 20. století.

Můžeme si z toho udělat obrázek, jak tento úřad postupuje v mnoha dalších případech. Radní chtějí most zbourat, či snad nahradit replikou -a památkový úřad jim to nerozmluví, on naopak vymyslí argumenty, proč je záměr radních správný. Neodbornost názoru magistrátních památkářů přesto natolik bila do očí, že k němu ministerstvo kultury ve svém konečném verdiktu mnoho nepřihlíželo.

Ale vzdor tomu, že ministerští úředníci měli na stole posudky mluvící v Janákův prospěch (sám jsem napsal jeden takový), i oni nakonec posoudili hodnotu Libeňského mostu záporně a za památku ho neprohlásili. Raději přitom, pravda, neargumentovali jeho architekturou, nýbrž spíše jeho technickým stavem. Ten je prý tak špatný, že u mostu nelze zachovat jeho autenticitu. A co nemůže zůstat autentické, to si ani nezaslouží statut památky. Nějak tak přišla o šanci být lépe chráněna a citlivěji opravena i zmíněná Gibianova vila od Jaromíra Krejcara.

Chybí mi bohužel technické vzdělání, takže do sporů o technickém stavu Libeňského mostu nezasahuji. Vím jen, že posudky statiků o něm nejsou jednotné. Jedny preferují repliku za miliardu korun, druhé mluví o možnostech lacinější a k Janákovu dílu ohleduplnější opravy. Kladu si však otázku, co úředníky na ministerstvu kultury v jejich konečném rozhodnutí více ovlivnilo. Zda to opravdu byly posudky expertů, anebo spíše intervence vlivného a mocného pražského radního.

Dostal se mi totiž do rukou záznam jednání náměstka ministra kultury Zdeňka Nováka s radním Janem Bürgermeisterem z 11. listopadu 2004, v němž se dočítáme: Bürgermeister tlumočil obavy města v souvislosti s řízením ministerstva kultury o Libeňském mostu (...). Uvedl, že město sleduje záměr most radikálně přestavět a rozšířit za účelem zvýšit jeho dopravní kapacitu (zahájení stavby zřejmě na počátku roku 2006), přičemž zachovány by zůstaly existující nosné pilíře, a dále, že most by nebylo lze tak či tak zachovat vzhledem k jeho velmi špatnému technickému stavu. Požádal, aby ve věci bylo rozhodnuto co nejdříve.

Čtu-li dobře, radní vyjádřil obavu, že ministerstvo městu nedovolí Janákovo dílo zničit. Náměstek ministra, nepochybně muž mnoha zásluh a přední odborník na historické zahrady, však radnímu poradil, co má dělat, aby se záměr města naplnil: Novák odkázal na právo vlastníka předložit do řízení ministerstvu kultury své důkazy, například statický posudek, a uvedl, že ministerstvo kultury k technickému stavu věci vždy přihlíží, mimo jiné s ohledem na následnou reálnost zachování autenticity její hmoty jako nositele památkových hodnot.

Bürgermeisterova návštěva na ministerstvu proběhla v listopadu 2004. V lednu 2005 se tento státní úřad rozhodl upřít Janákovu mostu právo na památkový statut, právě proto, že prý nemůže být zachována jeho "autenticita". Cesta ke zbytečnému prostavění miliardy korun, a tedy i cesta ke zničení Janákovy architektury, tak byla volná. Marná byla snaha Klubu Za starou Prahu zvrátit toto rozhodnutí, o níž na jaře 2005 informovaly dvě televize a tři veliké deníky. Právo se 16. března aspoň Jana Bürgermeistera zeptalo, co říká na zvěsti, které připravovanou demolici mostu kladou za vinu právě jemu. Radní to označil za nesmysl, Právu řekl, že do diskusí odborníků jako politik nezasahuje. A dodal: Nedá se nic dělat. Destrukce dospěla moc daleko.

Pokud měl pan radní na mysli destrukci magistrátního odboru památkové péče či destrukci téhož odboru na ministerstvu kultury, nelze mu upřít pravdu. Miliardová investice zaslepila magistrátní i ministerské úředníky natolik, že začali dělat opak toho, za co si je vydržují daňoví poplatníci. Místo aby památky chránili. vymýšlejí si dnes důvody, proč si ta či ona významná stavba od nejpřednějších českých architektů 20. století památkový statut nezaslouží. Případ Janákova mostu přitom nezůstal osamocený. Docela nedávno se k němu připojily nejen kauzy Gibianovy vily a obchodního střediska Ještěd v Liberci, podobně dopadlo pražské kino U hradeb... Rád proto zopakuji Bürgermeisterova slova: Destrukce dospěla moc daleko.

Autor je historik architektury a člen Domácí rady Klubu Za starou Prahu.