Stejně tak můžeme nechat celý úkol na bedrech básníka, filmaře a dramatika Fernanda Arrabala, který zde uvádí své filmy a projevuje se v básnických a hodně bizarních obratech. Uherské Hradiště bylo znepokojivě erotické město, po krátké návštěvě Brna prohlásil, že moravská metropole je filmovým městem. Potom všichni mrkali na to, když ukázal svůj alegorický Obraz 20. století. Na něm se sám namaloval jako Ježíš, který je obklopen apoštoly, největšími mysliteli a umělci 20. století, jeho "předchůdci". Mimochodem jako Jidáše zde vyobrazil Picassa, českou kulturu zastupuje jeho přítel Kundera.

Jak skončí teroristé?

Arrabal má také jasno o budoucnosti náboženského islámského terorismu. Jak dojde k osvobození erotiky v arabských zemích, údajně skončí v pohlavním orgánu mladých muslimek. Chlapi tam pochopí, že svou energii i čas mohou využít jinak. Prý třeba u videa... Zkrátka tenhle legendární dramatik a umělec je jakousi chodící postavou z panoptika, z minulých let. Rozhazuje kolem sebe moudré "hlášky" a hlásá poezii v praxi.

Návštěvníci ale jezdí do Hradiště především za filmem a ne za Arrabelem ani jiným pábitelem. Letos zde byla opět připomenuta klasika v hodně nabitém programu, dokonce došlo na uvedení některých děl, která se ve své době u nás zrovna nepromítala. Nepříliš známe například Wajdův film Člověk ze železa roku 1983, který odrážel tehdejší neklidnou až revoluční situaci v Polsku. Na západě byl snímek oslavován jako příznak nemoci východního bloku a jako známka toho, že se to tam začíná drolit. U nás se naproti tomu takový film vůbec nemohl objevit.

Pionýři a V.I.P.

Po dvaceti třiceti letech se čas stává nemilosrdným katem, někdy tříbí dobové levicové filmy, které to často měly u kritiky usnadněné. Když projevovaly dobré úmysly, stavěly se proti konvencím a fašismu a ronily slzy nad ponižovanými, utlačovanými či chudými, leccos se jim prominulo. V Arrabalově filmu se najdou pěkné momenty jako třeba karnevalového lidového veselí, který oslavuje svobodu.  Ale když se ocitneme ve zákopu bojovníků proti fašismu, připadáte si někdy jako na pionýrském táboře - jen tam není taková sranda. Všichni jsou naoko moc hodní pionýři. O to víc vyniknou například Bellocchiovy Pěsti v kapse nebo Passoliniho Prasečinec.

Jezdit na klasiku, to je jako chodit do pokladnice trochu se potěšit. Letos k takovým bonbónkům, které jste mohli v kině cucat, patřil určitě hořký snímek Bohové moru Rainera Wernera Fassbindera, Havettova osvěžující Slávnosť v botanickej záhradě, trpký Ticho a křik od Jancsóa nebo Tarantinovy šťavnaté historky Pulp fiction.

Doufám, že z takových nášupů nebylo nikomu moc špatně. A pokud šel dnes někdo po ulici zelený, bylo to spíše tím množstvím vína na včerejší party Asociace českých filmových klubů. Mimochodem nechybělo mnoho a na pozvané hosty filmovky tam byla zavolaná policie. Místní, kteří měli ráno vstávat, se dlouho nechtěli smířit s tím, že na vedlejší zahradě si filmoví klubisté špitají na rautu, popíjejí víno a dělají hluk. Nastala krátká zákopová válka a slovní přestřelka, nakonec se nespokojený soused ale vyčerpal a údajně tvrdě usnul.

Letošní téma patřilo navíc Irsku. Na začátku se tady říkalo, že Irové přispěli do historie, když vynalezli například bojkot či hladovku (když pomineme IRA). Z jejich filmů zde bylo promítnuto to nejlepší, například Butcher boy (1997) Neila Jordana, kterého si nejvíce cení irští filmoví kritici a akademici. Z hlasování plebsu naopak vzešel jako nejlepší snímek všech Commitments Alana Parkera. Takže to je pro letošní rok všechno, za rok zase na shledanou s filmovkou.