Autorka knižně debutovala v roce 1987 sbírkou Říkají mi poezie, následovaly čtyři další knihy básní a v roce 2004 román Dáma a švihadlo.

Skoro deset let jste nevydala knihu, až loni román Dáma a švihadlo. Proč taková prodleva?

Ptejte se nakladatelů. Já píšu pořád. Bez psaní si to tady v té břečce ani neumím představit. Je to můj styl života. Podmínka pro přežití. Zkuste se mnou počítat. Čtyři roky mi zabralo psaní Dámy a švihadla, další dva roky jsem čekala na vydání. To je dohromady šest let z oněch deseti roků mlčení. Zbývají čtyři. V jejich průběhu vznikaly básnické skladby Jinam a Vlčí slina - dvě docela náročné věci, které nenapíšete za pár večerů. Chce to čas. Dozráváte k nim postupně, tesáte verš za veršem. A že knižně nevyšly? Bez obav. Jejich čas ještě přijde. Neflákala jsem se. Vážně.

Během těch deseti let jste pracovala v časopise Cosmopolitan. Jak se literátka dostane k takovému škváru?

Cosmopolitan je škvár? Zajímavé! A já si celou dobu myslela, že píšu o samých mladých, krásných a sebevědomých holkách, kterým bude patřit 21. století! Že jsem permanentně zamilovaná a na vrcholu sextáze! Že můj G-bod je ten nejcitlivější senzor na světě a že dělám všechno pro to, aby byl ještě citlivější! Pracovala jsem ve smaltovně nádobí. U rozžhavených pecí, kde rtuť na teploměru šplhala k padesátce. Šestnáctihodinové směny, odpolední plus noční dohromady. Brousila jsem šupléry a koupala je v perchloru, to všechno bez ochranných pomůcek. Málem jsem přišla o prsty na levé ruce. Proč se mě nezeptáte, jak se literátka dostane k takovémuhle humusu?

Ta loňská knížka je vaše první próza, před tím jste publikovala pět sbírek poezie - souvisí to s věkem?

To jako že básně píšou puberťáci a prózu dospělí? Hele, větší část života dřepím někde v ústraní, pěkně zpovzdálí svět pozoruju a svá pozorování zaznamenávám. Poezie mě dokázala dostat někam dál, za jeho hranice a limity, za jeho omezenost, pomíjivost a marnost. A umožnila mi ještě něco. Pomohla mi vytvořit si svět vlastní. Ten, ve kterém žiju, mi nikdy nestačil. A nestačí. S věkem to souvisí asi tak, že čím jsem tady déle, tím míň mě to tu zajímá. Všechno je zoufale stejné. Fakt ale je, že jsem se najednou dostala do situace, kdy jsem s vykulenýma očima zjistila, že se mi to, co chci říct a napsat, do veršíků nevejde. Tak vznikla Dáma a švihadlo.

Na podzim letošního roku máte přichystané k vydání dvě knihy - sbírku básní Ještě mě nezabíjej! a novelu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Už jenom z těch titulů soudím, že naturalismus a otevřená erotika, ne-li rovnou pornografie vám jsou velmi blízké. Je to exhibice, nebo psychoterapie?

Ani jedno, ani druhé. Jen metafory. Ještě mě nezabíjej! je sbírka nekrofilních grotesek, Nordická blondýna zase pornogroteska. Sex, erotika, porno - a smrt. Metafory, které mi dovolily zobrazit svět, kde je každému všechno úplně jedno. Kde je všechno jen hra na nerozlišitelné cosi. Kde je politika úzce propojená s deviací, zabíjení roztomilé a sexy, pedofilie běžná. A kde pohlaví je jen další hračkou, jak píše Paul Virilio ve své Informatické bombě. Nevěříte? Tak ještě k té pedofilii. Minulý rok jsem četla jednu pedo-báseň v pražském Unijazzu. V publiku byly i děti. Dopadlo to tak, že dospělým při četbě spadla čelist, zatímco děcka se válela smíchy. Dodnes nevím, co si o tom myslet.

V první polovině osmdesátých let jste měla blízko k patafyzice, byla jste členkou Patafyzického kolegia Teplice. Je vám patafyzika blízká i dneska? A souvisí podle vás tohle naladění nějak s krajem, ve kterém žijete, tedy se severními Čechami?

Mám pocit, že dneska musí patafyzik umět přijmout i jinou dimenzi. Nevystačí už s literaturou a uměním, nevystačí s vydáváním sborníků či pořádáním sympozií, happeningů nebo výstav pod širým nebem. To už je bezzubé. Frčí přímé akce á la Vyžvejklá bambule. Tuhle jsme o tom mluvili s Eduardem Vackem v teplické hospodě U Voglů, kde se každou neděli scházíme. Líbilo by se nám třeba vrhání exkrementů na politiky kandidující ve volbách. To má tu správnou šťávu! A jestli souvisí patafyzika se severními Čechami? Bez debat. Umíte si představit, že by patafyzické kolegium vzniklo například v Poděbradech nebo na Kvildě?