"V březnu absolvuje magisterské studium moje poslední žačka - Silvie Georgieva," řekla pětasedmdesátiletá Růžičková časopisu Hudební rozhledy na otázku, zda nadále bude učit. Vyučování chce podle ní velkou sílu, někdy větší než hraní - a padesát let je víc než dost. Plány pro koncertování a natáčení však má.

Plodný život

Od roku 1951 působí Růžičková na pražské Akademii múzických umění, ale až v polovině 80. let se jí tam podařilo prosadit cembalo jako plnoprávný hlavní studijní obor a teprve v roce 1990 se stala profesorkou.

"V roce 1956 jsem zejména díky Goldbergovským variacím vyhrála soutěž ARD v Mnichově a dostala jsem stipendium do Paříže," uvedla cembalistka. Její nahrávka této skladby vznikla v roce 1963 v Artii. "Okamžitě přinesla další osudovou nabídku - na nahrávku celého Bachova díla pro pařížskou firmu Erato," vzpomíná Růžičková.

Umělkyně pořídila kolem 70 dlouhohrajících a deset kompaktních desek, Bachovo kompletní cembalové dílo natočila na 37 desek. Vyučovala vedle Prahy také v Bratislavě a čtvrtstoletí i na mezinárodních kursech v Curychu. Goldbergovské variace nahrála později ještě jednou a hrála je na zájezdech i festivalech po celém světě - i při udělení medaile Za vědu a umění 1994 v Hamburku.

K prvnímu uvedení díla před půlstoletím Růžičková říká: "Odvaha, možná drzost. Ale Smetanovo kvarteto tenkrát začínalo Beethovenovou Velkou fugou, pianista Jan Panenka Novákovým Panem. Sahali jsme rovnou po tom nejtěžším..."

Umělkyně v posledních letech zasedá ve stálých soutěžních komisích Concertina Praga a Pražského jara, v Radě Kruhů přátel hudby při Nadaci Český hudební fond, v Nadaci Antonína Dvořáka a ve výboru Českého spolku pro komorní hudbu.