Jak projekt vznikl?

Původně jsem měl v úmyslu dokončit staré demosnímky a pak je rozdat třeba jako vánoční dárek kamarádům. Jak už to u mě ale bývá, do práce na nich jsem se postupně nořil víc a víc a nakonec jsem si řekl, že bych měl nahrát a vydat tu desku takříkajíc navážno. A to se stalo.

Ke starším skladbám jsem napsal čtyři nové a album vyšlo pod mým jménem s názvem Zakopaný romance. Teď je to i název celého projektu, v tom ale píšeme i to druhé písmeno velké.

Jak staré skladby jste měl k dispozici?

Než jsem v devadesátém čtvrtém začal hrát s Vltavou, prošel jsem pár bigbítových kapel. Jednou z nich byla skupina Bell. Hrála pop rock a já pro ni psal písničky. Některé z nich jsem také použil, takže až takhle staré některé skladby z Romancí jsou. Jsou tam i skladby novější, měl jsem je v šuplíku, jak se v muzikantském žargonu říká.

Bylo teď pro mě zajímavé psát zároveň ty nové písničky a do jisté míry to byla i výzva. Udržet po tolika letech jednotnou linii tak, aby držely na desce pohromadě, není úplně snadné.

Jsou na albu Zakopaný romance písničky, které jste už v minulosti zveřejnil?

Taková je na něm jedna, jmenuje se Divný zvíře. Vyšla v jiné aranži na desce 2nd Wave For Sophisticated Junkies. Jsou tam i dvě skladby, které kdysi vyšly na demokazetách. Ale myslím, že je dnes nelze za veřejně vydané počítat.

Kdo desku nyní nahrával?

Původní dema jsem si točil klasicky doma sám a podobně jsem k tomu nejdřív přistupoval i při nahrávání desky. Když jsem ale začal projekt brát vážně, přizval jsem si na pomoc kytaristy Norbiho Kovácse a Honzu Hradce, přibyly i dvě zpěvačky. Ale i tak na většinu nástrojů hraju sám. Bylo to nejpraktičtější.

Martin Vajgl

Martin Vajgl

FOTO: Lucie Levá

Rozhodl jste se i zpívat…

Vždycky říkám, že nejsem zpěvák, nýbrž vypravěč svých písní. Tím mám aspoň určité alibi a nemusím řešit formu ani projev. Občas ale dostanu překvapivou odměnu v podobě konstatování, že je to přesvědčivé a autentické. To mě vždycky potěší, protože o tohle mi vlastně v mém zpívání jde.

 Jsou autentické i písničky, které skládáte?

Samozřejmě, ale pokud jde o hudební styl, jsem v tom trochu rozpolcený. Než vyšly Zakopaný romance, nahrál jsem dvě instrumentální a poměrně dost experimentální alba. Jsou součástí mého projektu Drumwave. Zakopaný romance byly pak pro spoustu lidí stylový šok.

Například Milan Broum, můj kolega ze skupiny Olympic, to vůbec nepochopil. Ptal se mě, proč jsem zase neudělal instrumentální náročnou desku, když ví, co všechno mě baví hrát a jaká byla má hudba na předchozím albu mého projektu Drumwave. Ale myslím, že prostě neznal tenhle můj rozměr. Hrál jsem pop rock už kdysi, takže jsem se k němu pouze vrátil.

Od dalších muzikantů zase byly reakce až překvapivě pozitivní, právě třeba ohledně toho, že je deska autenticky nazpívaná. Je to zajímavý názorový rozptyl.

Pro mě je ale nejdůležitější, jestli hudba z alba zarezonuje v uchu normálního posluchače. Hudebníci jsou přece jen už dost postižení tím, jak potřebují v hudbě instrumentální ambici. Mnozí poslouchají hlavně svůj nástroj. Posluchač nehudebník naopak vnímá celek, atmosféru, pocit z písničky. To mě jako autora motivuje víc.

Jak vy sám vnímáte pop rock?

Beru ho jako trochu legrační, úzce definovaný a vlastně dost primitivní jazyk, kterým ale chci v projektu Zakopaný Romance vyjádřit své emoce a příběhy. Naučil jsem se na tvorbu hudby dívat s určitým odstupem. Hrál jsem snad všechny představitelné žánry, od symfonické hudby po heavy metal, a naučil jsem se v každé z těchto poloh sloužit věci. Když jsem jeden čas fungoval jako studiový hráč, myslím, že právě tohle bylo ceněné.

U bicích nástrojů je potřeba od hráče pokora. Je na škodu chtít se za každou cenu prosazovat jako ten, který zahraje co nejvíc not na co nejvíc bubnů za co nejkratší časový úsek a co nejvíc u toho bude máchat rukama. Samozřejmě, pro oko laika to může být efektní, ale pro hudbu jsou mnohem důležitější cit, preciznost, vkus a také schopnost pracovat se zvukem.

Bicí nástroje nejsou jenom údery samotné, je to i pocit, který hra do muziky vnáší. Je to též správné načasování úderů tak, aby ta písnička buď tancovala, nebo se válela, nebo naopak klusala dopředu. Toho všeho je možné docílit, ale je potřeba to začít při hře hledat někde dál, za samotnými notami.

Martin Vajgl

Martin Vajgl

FOTO: Lucie Levá

Je skládání snadné?

Vlastně ano. Mám na to ale svou teorii, která je trochu ezoterická. Myslím si, že všechny písničky jsou už dávno napsané a já se jen musím vyladit do frekvence, kde je takzvaně pochytám a přivlastním si je.

Prostě si myslím, že přicházejí z jiných světů. Jakmile si je člověk uloví, nejsou už k dispozici pro jiné. To už by pak samozřejmě bylo trochu jiné a méně korektní přivlastnění…

V projektu Zakopaný Romance jste se obklopil hudebnicemi. Proč?

Vlastně to bylo původně kvůli klipu. Říkal jsem si, že kapela z nějakých postarších rockerů by byla trochu fádní, a tak mě napadlo složit ji z pohledných slečen. V tomhle samozřejmě byl i určitý kalkul na první signální soustavu a je také pravda, že vzbudit zájem se tím podařilo. Ale musím zdůraznit, že jsou to velmi zručné muzikantky. Všechny mají potenciál a ještě k tomu vypadají na pódiu dobře.

Organizačně to ale potom bylo složitější, než jsem si myslel. Všechny holky mají své kapely a já hraju v Olympiku, takže dát dohromady volné termíny pro vystupování se ukázalo jako oříšek. Momentálně to tedy nechávám otevřené a kapelu teď pro mě tvoří sestava, která nahrávala nový singl, tedy Tereza Chovítová, Veronika Bartošová, Norbi Kovács a já.

Co znamená pro Zakopaný Romance nová skladba Nikdy nezahoď lásku?

Především je to zpráva o tom, že Zakopaný Romance pokračují. V budoucnu bych nejspíš chtěl zrealizovat další desku. Časově ovšem vůbec nedokážu odhadnout, kdy k tomu dojde. Musí přijít ten správný přetlak, chuť chytat zase kolem sebe z éteru ty písničky, jak jsem o tom mluvil.

A tím to nekončí, po vzniku materiálu teprve následují nahrávání, mixáž, mastering, pak propagace k desce, spousta práce. Ale říkám si, že by mohlo být zajímavé tu dvojku udělat už jenom proto, že tentokrát by to byl materiál úplně nový. Bylo by to zajímavé srovnání s první deskou.

Uvidíme, v zásadě o nic nejde. Světový mír to nepřivolá ani neohrozí, a pokud vůbec náš svět zůstane takový, jaký byl, možná se časem dočká i druhého alba projektu Zakopaný Romance.

Může se vám hodit na Zboží.cz: