Podstatou jejích prací je imaginace, hledání fantaskních světů a přízračných krajin. Její díla mají zvláštní, trochu posmutnělou atmosféru. Někdy z toho až zebe, některé obrazy ukazují sychravou krajinu brzkého jara či podzimu. Mlžný opar všechno rozostřuje a pokrývá vlhkou inverzní krustou.

Akvarely Černá/noc a Bílá/den z roku 2011 jsou inspirovány soumračnou hodinou mezi psem a vlkem. Nazelenalá tma padající na pole skrývá postavu kráčející neidentifikovatelným bezčasím. Možná je to duch nějakého zavražděného člověka, možná někdo, kdo jde na ranní směnu, nebo snad milenec spěchající od své lásky.

Stejnou představu evokuje osamělá stojící kráva v zšeřelé syrové krajině. Stojí hrdě, tiše a nehnutě. Vypadá spíše jako zjevení než coby hospodářské zvíře na pastvě.

Doslova biblickou symboliku má černobílý hlubotisk Obětní beránek z roku 2007. Kontrast dvou barev, když jedna symbolizuje od nepaměti dobro a druhá zlo, celý latentní význam akcentuje. Bělostné, bezbranné a klidné zvíře leží na bílé podložce, která připomíná ostrůvek naděje. Všude kolem se totiž rozprostírá temnota. Z její hlubiny se vynořují tváře démonů, připomínající masku, kterou známe z Munchova obrazu Výkřik.

Ilustrace v autorské knize Pampe a Šinka jsou už jiné. Mají v sobě více teplých barev, zvířata jsou kamarádi, ne noční dravci. Stejně pozitivní jsou i autorčiny portréty, na kterých dominují výrazné, až pichlavé oči a červená ústa. Ta doslova trčí i z akrylu Vyčítači (2016), protože zbytek tváří skrývají tajemné škrabošky. Jemný detail najednou posouvá výraz figur úplně jinam, než se nám na první pohled zdálo.

Alžběta Skálová prostřednictvím nenápadných malých prvků, které umisťuje do svých obrazů či ilustrací, za sebou nechává stopy. To proto, abychom po nich mohli jít a nezabloudili v šeru představ.

Může se vám hodit na Seznamu: