Jak přišly Letní slavnosti staré hudby k životu?

Po několika letech soustavné vzdělávací činnosti zaměřené na chrámovou hudbu a hudební historii, kterou jsme realizovali od roku 1990 pod hlavičkou Týnské školy, a v návaznosti na ukončení zahraničních studií mé sestry Jany Semerádové, umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum a nynější hlavní dramaturgyně festivalu, jsme hledali formu koncertního vyžití. Začali jsme tedy pořádat pravidelné koncerty staré hudby.

V roce 2000 jsme si řekli, že by bylo hezké uspořádat jich pár v létě. Pozvali jsme své hudební kamarády od nás i ze zahraničí a proběhl první ročník festivalu. Na podzim téhož roku nás oslovili zástupci hlavního města Prahy s tím, že na rok 2001 chystají výstavu Sláva barokní Čechie, a že by se jim líbilo, kdyby byl náš festival její doprovodnou akcí. Dramaturgii jsme ušili na míru české barokní kultuře. Mělo to úspěch a my se rozhodli pořádat Letní slavnosti staré hudby pravidelně. Barokní muzika je v nich dominantní.

Stoupal o festival zájem?

Ano, bylo patrné, že jeho renomé se zvyšuje a proniklo i do zahraničí. Navíc se nám na něj dařilo získávat finanční příspěvky a granty. Projekt byl úspěšný, a tak nás ministerstvo kultury a město Praha podporovaly, což trvá dodnes. Postupně se také nabalovaly spolupráce se zahraničními kulturními instituty a zastupitelskými úřady v České republice i organizacemi z Evropy.

Věděli jste na začátku, že pro festival prezentující starou hudbu je v našem hlavním městě dobré prostředí?

Původně jsme o tom takhle nepřemýšleli, uvědomili jsme si to až později. Akci jsme pořádali proto, že nás to bavilo. Z mé strany v tom byla i láska k historické Praze. I má diplomová práce byla takto zaměřená, psala jsem o hudbě ve staroměstském kostele sv. Michaela.

Nutno ale říct, že v letech po sametové revoluci byla Praha ve svých ulicích jiná, než je dnes. Nebyla tak upravená a byla z ní cítit větší magičnost. Historii jsem v ní vnímala mnohem víc než dnes, kdy je zatížena nešvary z přebujelého turistického ruchu.

Markéta Kahoferová (vpravo) se svou sestrou Janou Semerádovou.

Markéta Kahoferová (vpravo) se svou sestrou Janou Semerádovou.

FOTO: archiv M. Kahoferové

V dávných časech byly kulturní obory více propojené. Odráží se to ve vašem přístupu k dramaturgii Letních slavností staré hudby?

Máte pravdu. Dnes vnímáme například rockového zpěváka jako člověka, který patří do dané oblasti, a pokud má nějaký přesah, hledíme na to trochu s nedůvěrou. V období baroka ale tvořily výtvarné umění, hudba, tanec i literatura širší celek.

Na Letních slavnostech staré hudby se umělecké obory snažíme spojovat, i když to není naše hlavní ambice. Chceme, aby součástí každého ročníku byl nějaký scénický projekt. Uskutečnili jsme třeba rekonstrukce historických událostí, například oslavy svatořečení Jana Nepomuckého nebo přenesení ostatků svatého Norberta. Pojali jsme je jako dobovou slavnost, která obsahovala více uměleckých složek.

Trvá to dodnes?

Snažíme se o to, ale nemůžeme to žádat ode všech umělců. Jsme rádi, že přijmou pozvání a odehrají špičkový koncert. Na druhou stranu existuje řada ansámblů, které umělecké světy propojují. S nimi pak projekty stavíme na míru.

Festivaly bývají tematicky zaměřené...

Ano, začali jsme s tím už od druhého ročníku v roce 2001. Vždy jsme nacházeli témata, která měla pro diváky logiku i přitažlivost. Komplikujeme si tím trochu život, protože spousta podobně zaměřených festivalů nic takového nedělá. Pro nás to ale má takhle smysl.

Jaké je téma letošního festivalu?

Tématem jsou oslavy, což je spojené s jeho jubileem. V programu jsou díkůvzdání za všechny předešlé ročníky, humor s příchutí kávy, blahopřání, modlitba k patronce pořadatele Panně Marii, vzývání múz, přání, aby byl festival i nadále virtuózní, zahradní slavnost i roztančená královská oslava. Řekli jsme si, že si necháme větší svobodu, abychom mohli pozvat různá hudební tělesa a nemuseli po všech požadovat program na míru.

Na jaký koncert se těšíte vy?

Osobně na závěrečný projekt Večer pro krále, který jsme společně vymysleli s Centrem barokní hudby ve Versailles, s nímž spolupracujeme už čtyři roky. Je to příběh lásky na motivy nejkrásnějších árií a tanců z francouzských barokních oper. Odehraje se 6. srpna v pražském Rudolfinu. Taneční pasáže pro nás připravuje francouzská choreografka Natalie van Parys. Některé árie či instrumentální části, jež budou uvedeny, v Praze dosud nezazněly.