Hlavní obsah

Zpěvák a kytarista Dan Šustr: Old Shootterhand je má indiánská přezdívka

Právo, Jaroslav Špulák

Od roku 1986 stojí zpěvák, kytarista a skladatel Dan Šustr v čele skupiny Tichá dohoda. Vydal s ní šest studiových alb a řadu dalších nosičů. Je též v čele kapely 2Wings, spolupracoval s Philem Shoenfeltem, Janou Kratochvílovou a dalšími. Sólovku ale vydal teprve před několika týdny. Jmenuje se Old Shootterhand a přináší deset syrových a ve sdělení osobních písniček.

Foto: Lucie Levá

Dan Šustr si ke svému sólovému albu odskočil od své skupiny Tichá dohoda.

Článek

Proč jste se rozhodl vydat vlastní album?

Když skládám pro Tichou dohodu, píšu texty pro zpěvačku. Narazil jsem však už mnohokrát na témata, která se mi do ženské osoby, tedy pocitu holky zpěvačky, špatně převáděla. Poté, co jsem začal pracovat na nových písničkách, které by měly vyjít na albu příští rok, vzniklo Requiem pro Petra Šabacha. Dovedu si představit, že by ho zpívala dívka, ale to by neodpovídala výrazovému záměru, který mě při jejím vzniku provázel.

Potom vznikla písnička Poslední skaut, následně Blues ze 60. let. Najednou jsem měl tři skladby, do nichž se mi nehodil ženský hlas, ženská postava. Přidal jsem k nim Půlnočního anděla, jenž se kvůli tématu textu nedostal na poslední album Tiché dohody Hlasitá revoluce.

V té době jsem také napsal tři písničky pro jedno divadlo, se kterým jsem se ale nakonec nedohodl na realizaci. Byla mezi nimi Tyvole miláčku, původně píseň pro hlavní postavu, zpěvačku. To bylo s jiným textem. V tu chvíli jsem už měl takových písní pět. A protože jsem v minulosti o sólové desce uvažoval, rozhodl jsem se, že ji nahraju teď a těch pět skladeb vezmu jako její základ. A stejně mi to trvalo ještě osm měsíců.

Na desce je patrné, že máte rád blues. Co vás k němu poutá?

Když jsem byl malý, v rádiu zněly jen písničky od Hany Zagorové, Heleny Vondráčkové, Karla Gotta a podobných. Má maminka, která je intelektuálka, byla naštěstí členkou Gramofonového klubu, jenž vydával velmi kvalitní desky z oblasti jazzu, blues nebo rocku. Díky tomu jsme doma neposlouchali rádio, ale pouštěli jsme si hudbu z desek.

Byla mezi nimi i albová trilogie Písně otce vod s nahrávkami starého dřevního blues z míst kolem New Orleansu a oblasti řeky Mississippi, kde se americké blues zrodilo. Atmosféra těch alb mě fascinovala a myslím si, že tehdy vznikl můj vřelý vztah k blues.

Miluju také rockovou hudbu šedesátých a sedmdesátých let, no a jednou z jejích součástí bylo právě blues. Kromě toho jsem vyrůstal na hudbě Led Zeppelin, kteří mají na svých albech hodně bluesových písniček.

Foto: Lucie Levá

Dan Šustr vydal první sólovou desku.

Ve skladbě Blues ze 60. let zpíváte o tom, jak jste objevil elektrickou kytaru. Je to pravdivý příběh?

Do jisté míry. Ve skutečnosti se mi to stalo až v sedmdesátých letech. Někdy na konci loňského roku jsem si sedl a začal hrát na kytaru klasickou bluesovou dvanáctku. Je to forma, která je daná, není v ní co vymýšlet. Vzpomněl jsem si na Petra Kalandru, který se proslavil tím, že do ní vymýšlel rovnou text. Udělal jsem to stejně a hned napoprvé vznikla písnička. Potom jsem v ní jen pozměnil jeden verš, ve kterém jsem ten příběh posunul o deset let dozadu.

Na albu jste vzdal hold festivalu Woodstock 69. Máte k němu speciální vztah?

Jednou jsem si dlouho do noci pouštěl videa z něho a bylo mi fajn. Ve tři hodiny ráno jsem byl té atmosféry tak plný, že jsem složil písničku a rovnou si ji i nahrál. Nebudu říkat, v jakém jsem byl povzneseném stavu, byť se o tom v té skladbě také zpívá.

Na desce je v té písni sestřih z dobových reportáží, který je zejména pro angličtináře velmi půvabný a vtipný. Končí zamyšlením, co by se stalo, kdyby se na stejném místě ve stejnou dobu sešlo tři sta padesát tisíc kravaťáků.

Foto: Lucie Levá

Dan Šustr neplánuje vlastní koncerty.

Písnička Requiem pro Petra Šabacha je také osobní?

Ano. Vždycky jsem byl příznivcem jeho knih a vím, že dnes bych se pídil po tom, abych se s ním mohl setkat a seznámit. V září roku 2017 ale bohužel zemřel, takže se mi to kvůli mé nerozhodnosti nepodaří. V jeho knihách je pro mě nejlépe zachycený svět, ve kterém jsem v mládí žil. A s humorným nadhledem, který je mi také vlastní.

Album Old Shootterhand je celkově dost osobní. Zjistil jsem, že jinak skládat neumím, neumím psát obecné a nezávazné texty. Vždycky to ze mě takhle vyleze a ani nevím, proč to tak je.

Budete písně z nové desky hrát na koncertech?

Tohle album vnímám jako svůj vedlejšák, hlavní je pro mě Tichá dohoda. Nechystám tedy ani sólové koncerty. Chtěl jsem, aby se ti, kteří budou chtít, o mně z mých písní dozvěděli víc a třeba i pochopili, proč skládám tak, jak skládám.

Spousta lidí si myslí, že Tichá dohoda je devadesátková kapela. Ano, v té době byla nejslavnější, takže z tohoto úhlu pohledu devadesátková je, přestože vznikla už v roce 1986 a někdo by ji mohl řadit mezi osmdesátkové kapely. Velkou motivací pro mé písně je ale muzika šedesátých a sedmdesátých let, což jsem na svém sólovém albu záměrně a rád odkryl.

Proč se jmenuje Old Shootterhand?

Je to má přezdívka, kterou jsem si vymyslel už v roce 2011. Vznikla při e-mailové korespondenci s Martinem Věchetem, pořadatelem festivalu v Trutnově. Rád používá indiánská jména. Napsal jsem mu, že bychom si na jeho akci chtěli zahrát, a podepsal jsem se jako Old Shootterhand. Přišlo mu to vtipné a začal mi tak říkat.

Je to trochu klukovské, ale mě to baví. Navíc kdo četl kovbojky, ví, že nezkušení mladí kovbojové byli označování jako zelenáči, tedy greenhorni, a přídomek old znamenal, že jeho nositel už prokázal nějakou schopnost, tedy je to osoba známá či zkušená.

A tak jsem to indiánské jméno použil jako název své desky. Věřím, že v tom každý objeví tu nadsázku, která v tom je.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám