Kdy a proč jste začal spolupracovat s festivalem Mezi ploty?

Jako člen kapely Sto zvířat jsem na festivalu mnohokrát hrál. A pak mě a kapelníka Honzu Kalinu oslovil ředitel festivalu Robert Kozler. Bůhvíproč usoudil, že jsme pro něj ty správné osoby. Zeptal se nás, jestli bychom neměli nějaké nápady, jak projektu pomoct. A protože je nám tenhle festival velice sympatický, něco jsme zkusili.

Co soudíte o poslání festivalu?

Myslím, že primárně upozorňuje na to, že existují duševně nemocní lidé a není správné, držet je jako ve středověku nebo rané renesanci, před hradbami a stigmatizovat. Naopak je správné fakt, že kromě těla může ochořet i duše, prostě přijmout. Proto se festival odehrává v areálu bohnické léčebny. A za ta léta se otázka duševního zdraví jednotlivce přesunula i na otázku duševního zdraví celé naší společnosti.

Jste spoluautorem kampaně Patříš do Bohnic. Mohl byste ji čtenářům přiblížit?

Jde o to, že naše dnešní společnost je rozdělená. A také o to, že je rozdělovaná záměrně a cíleně, protože rozdělená společnost se lépe ovládá a manipuluje. Festival Mezi ploty chce obecně pomáhat sjednocování lidí, ne pouze těch zdravých a nemocných. Nechceme ploty mezi lidmi, ale lidi Mezi ploty, tedy na festivalu, kde se hraje, zpívá, tančí, recituje, relaxuje, povídá, pojídá, lidé se potkávají a cítí se dobře. Snad to aspoň trochu zlepší společenské klima.

Jak vnímáte otázku normality?

Obávám se, že normy, potažmo hodnoty dnešní společnost čím dál víc ignoruje. Není to jen má obava, ale výsledek mnoha sociologických průzkumů. Tyto hodnoty zřejmě byly zprofanovány politickým žvaněním. Leckdo to takzvaně myslel upřímně. Lidi proto už tolik nezajímá, jestli ten který politik byl estébák a jestli si hrabe státní dotace pod sebe, hlavně když podle nich maká. Takže normou se stává lhostejnost k hodnotám. V tom případě snad nejsem normální. Nebo nechci být. Naštěstí je nenormálních lidí spousta.

Co vás obohacuje víc, práce se slovem, nebo hra na saxofon?

Vždycky jsem radši psal. Dnes už hraju jen občas a výjimečně, za moc to nestojí. Ale je to fajn pro radost. Ale kdybych nebyl muzikant, asi bych tak necítil hudbu a rytmus, a to je pro psaní textů důležité. Znám textaře, kteří prostě necítí frázi, a je to slyšet. Verše i próza jsou vlastně hudbou slov.

Píšete texty pro Sto zvířat, Lucii Bílou, The Tap Tap, muzikál, divadlo i film, napsal jste libreto k Vivaldiannu, coby kreativní ředitel Ogilvy Prague se podílíte na reklamních i politických kampaních. Baví vás střídat aktivity a žánry?

Pro Lucii Bílou jsem psal už dávno. Ale píšu dál pro spoustu interpretů a baví mě to. A zároveň mě těší, že Vivaldianno cestuje po celém světě. Ano, miluju pestrost. I reklama je komunikace. Ale není svobodná. A svoboda je důležitá. Proto jsem teď například dopsal knihu pro děti, pohádku, která vyjde na podzim v Albatrosu a bude se jmenovat Princezna stokrát jinak. Psaní stokrát jinak mě baví.

S Michalem Dvořákem, s nímž jste vytvořili Vivaldianno, pracujete na dalším projektu o Alfonsu Muchovi nazvaném Drawman. V jaké fázi se projekt nalézá?

Právě jsem představil svůj scénář realizačnímu týmu, který se skládá ze zajímavých osobností z různých oborů, jako jsou design, 3D animace, programování a podobně.

S Michalem Dvořákem jsme přemýšleli, kam dál po Vivaldiannu. Spousta promotérů ze světa se nás ptala, co jim můžeme nabídnout dál. Tak jsme si řekli, že uděláme show o Alfonsu Muchovi, který představuje pestrou osobnost a vždycky byl a je ve světě slavnější než doma.

Bude to lehce mysteriózní show, která formou současného příběhu, hudby, taneční akrobacie a nejnovějších technologií přiblíží divákům Muchovo dílo tak, jak to nikdy nikdo neudělal.

Může se vám hodit na Zboží.cz: