Herec Alain Delon: Říkali mi, abych byl vždy sám sebou

Je to „rasista, homofob a misogyn čili nepřítel žen“, pravila americká organizace Women and Hollywood, která bojuje za rovnoprávnost žen ve filmovém průmyslu.

Umělecký ředitel canneského festivalu Thierry Frémaux to smázl prakticky jednou větou: „Nedáváme mu Nobelovu cenu míru, ale Zlatou palmu za jeho nezpochybnitelné herecké umění, které s jeho názory nemá nic společného.“

Rendez-vous s Alainem Delonem pak uvedl slovy, že mluvit se bude o jeho filmech, režisérech a hercích, s nimiž spolupracoval, což moderátor Samuel Blumenfeld rád dodržel.

Delon pak týž den večer převzal za bouřlivého potlesku zaplněného sálu z rukou své dcery Anouchky Zlatou palmu a bylo takříkajíc vymalováno: tisk si užil „skandál“, který festival prakticky nezaznamenal, a ovace, které třiaosmdesátiletý francouzský herec sklidil, dokázaly, že vedle „drahého přítele Jeana-Paula Belmonda“ je Delon pořád tím, kým byl po celou dobu své kariéry: charismatickým idolem dívek a žen a především skvostným hercem, jehož role se nesmazatelně zapsaly do dějin světové kinematografie, a nikdo na něj Francouzům sahat nebude. A jeho slova, že „dnes večer je to tak trochu posmrtné vzdání pocty, ale za mého života“, svědčí o tom, že ani v tomto věku neztratil smysl pro humor.

„Do Cannes jste přijel poprvé v roce 1956,“ začal Rendez-vous s Delonem moderátor Blumenfeld, a herec mu hned oponoval: „V sedmapadesátém, protože o rok dřív jsem teprve natočil svůj první film!“

Pravdu měl Blumenfeld, Delon přijel tehdy do Cannes jako úplně neznámý mladík, neměl jedinou hereckou zkušenost. Chtěl se ale proslavit u filmu a připadalo mu to docela jednoduché. Vypůjčil si sako a sportovní auto, nasadil sluneční brýle, jezdil po canneské Croisette, vysedával v barech hotelů Carlton, Martinez a Majestic – a vyplatilo se to.

Oslovil ho hledač talentů producenta Davida O. Selznicka a za pár dní už se mladík s neodolatelným úsměvem a ulízanou patkou představoval ve studiích Cinecittá v Římě, kde měl právě premiéru film o císařovně Sissi s překrásnou a talentovanou Romy Schneiderovou. Kde by tehdy Delona napadlo, že se s ní za necelé dva roky zasnoubí a na festivalu v Cannes spolu za velkých ovací uvedou snímek Reného Clémenta V plném slunci!

„Vidíte, jak jsem tenkrát vypadal? Už tomu ani nemůžu věřit,“ komentoval ukázku ze zmíněného filmu ještě s úsměvem Delon, ale když se pak na plátně objevily záběry z filmů Rocco a jeho bratři a Gepard, vehnaly mu slzy do očí.

Slzy, jež nikdo v sále nepřičítal těm třiaosmdesáti křížkům, které někdejší idol nosí na krku. Každý s ním v tu chvíli sdílel vzpomínku na Romy Schneiderovou, s níž se tolik milovali, a také na režiséra Luchina Viscontiho, který oba filmy natočil a který tolik miloval Alaina Delona. A tak celý sál s citelným pochopením aplaudoval a nechal herci chviličku, aby otřel slzy a znovu nasadil proslulý úsměv.

„Byli spolu s Reném Clémentem mými největšími učiteli,“ vzpomínal pak na Viscontiho. „Oba mi říkali, abych byl hlavně vždycky sám sebou, abych nehrál.

A tak jsem se svými postavami stával,“ řekl a k poznámce moderátora, že je jedním z herců, kteří na plátně nejčastěji umírali, už jen se smíchem povzdechl: „Co naděláte, tenkrát to tak ve filmech bylo a já jsem se na to hodil. Nebyl jsem ten typ, co nad každým vyhraje, měl jsem v sobě takovou tu smutnou rebelii.“

Rebelii měl v sobě vždycky. Narodil se 8. listopadu 1935 ve Sceaux a už jako kluk byl vzdorovité nezvladatelné dítě plné nezkrotné energie, které si rodiče, příbuzní a chůvy přehazovali navzájem. Ve 14 letech opustil církevní internátní školu a nějaký čas pracoval v řeznickém obchodě svého nevlastního otce. To bylo také jediné vzdělání, kterého se mu dostalo.

Pak utekl k armádě, která ho po pár měsících výcviku poslala do války v Indočíně. I tam byl nezkrotný, každou chvíli ve vězení, ale přesto to byla doba, která ho naučila, co je to disciplína a respekt k autoritám.

V roce 1956 byl odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády, aby poté vystřídal řadu zaměstnání – číšník, vrátný, sekretář, úředník. Ale za rok už debutoval ve filmu Když se do něčeho zaplete žena.

Sám to se ženami nikdy neměl jednoduché. Lásku s Romy Schneiderovou narušila nejprve jistá Nico, která sice porodila syna Christiana Aarona, ale Delon se k němu nikdy nehlásil, dokonce ho později osvojila jeho matka, takže z právního hlediska je Delonovým nevlastním bratrem.

Pak přišla Maročanka Francine, která si říkala Nathalie a z jejichž bouřlivého vztahu se narodil syn Anthony. Ani tento vztah však nevydržel dlouho, jeden z nejdelších měl s Mireille Darcovou, s níž žil patnáct let.

Nicméně jeho herecká hvězda stoupala stále jen vzhůru, proslavily ho filmy jako Černý tulipán, Sicilský klan nebo Borsalino, který už i produkoval a poprvé obsadil vedle sebe Belmonda, aby ukončil fámy o tom, že se nesnášejí. Opak byl vždy pravdou.

„Ale francouzská nová vlna mě nechtěla, v žádném filmu Truffauta, Godarda, Rohmera ani Chabrola jsem nehrál, pro ně jsem byl příliš spjatý s Viscontim i s americkou kinematografií, kde jsem byl dva roky, a po návratu mě tito tvůrci nepřijali,“ řekl na besedě Delon. Kdo na tom víc prodělal, je otázka, na niž není třeba hledat odpověď – oni i on šli vlastní cestou a obě ty cesty patřily ke zlaté éře francouzského filmu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: