Rozlehlý prostor bývalého plaveckého bazénu umožnil organizátorům artefakty rozmístit tak, aby na návštěvníka okamžitě zapůsobily svou majestátností, tvarovou výrazností, ale i barevnou vyzývavostí. V centrální prostorové hale jsou na obou stranách určité dominanty.

Blíže u vchodu jednu z nich představuje bělostná laminátová figura ukřižovaného světce Kristus z roku 2017, kterou vytvořila Paulina Skavova. Dílo v nadživotní velikosti připomíná práce barokních mistrů, kteří vkládali do soch výrazný duchovní či náboženský rozměr. Sochařka, i díky zvolenému materiálu, osciluje na hraně postmoderní výpovědi a kýče.

Na druhé straně stojí socha – ženský akt – již vytvořila Eva Matušek-Vláčilíková. Dáma, která hrdě vystrkuje do prostoru své břicho, symbolizuje mateřství. Skulptura vychází z klasické figurální tvorby a vytváří pomyslný protiklad k ukřižovanému na protější straně. Návštěvník, který si stoupne doprostřed sálu, má na jedné straně mučednickou smrt a na druhé zrození života.

Na protilehlém pólu výrazového spektra stojí dílo Dagmar Šubrtové. Pro ni je typická práce s hmotou v exteriéru, instalace ve veřejném prostoru či vytváření symbolických prostorových objektů. Její socha Černý krystal (2011), vytvořená ze dřeva, připomíná černý obelisk, mytický menhir i kultovní totem prastarých civilizací. Je sice zredukovaný na absolutní tvarovou strohost, ale přesto nepostrádá vizuální expresivitu.

S geometrií tvaru, ale také s hmotou si pohrává i Anna Hulačová. Vytváří masivní betonové objekty, které důstojně leží na podlaze galerie jako bludné kameny.

Liberecká výstava má jednu výhodu. Na relativně malém prostoru prezentuje práce čtrnácti moderních sochařek velmi přehlednou formou. Díky tomu si může každý, kdo galerii navštíví, udělat obrázek o tomto uměleckém odvětví.

Může se vám hodit na Seznamu: