Co se vám vybaví, když se řekne dětství?

Neměla jsem šťastné dětství, narodila jsem se v době Sovětského svazu, po němž se mi nestýská. Spokojená jsem teď v Kanadě, kde se mi líbí. Ale když se vrátím zpět, tak si uvědomím, že zármutek a neštěstí lidi spojují a štěstí a bohatství je spíš rozdělují. Jakmile někdo zemřel, byla to v Gruzii událost, přímo divadelní festival pro nejširší rodinu a okolí. Každý chtěl přátelsky pomoci. Toto spojení lidí mi v kapitalistické cizině chybí.

Proto mám ráda Českou republiku. Mám pocit, že se tady vřelé vztahy mezi lidmi v široké rodině i jejím okolí zachovaly. Není to kapitalismus, ale už ani socialismus. Je to cosi uprostřed. Vnímám to nostalgicky, chtěli jsme tu s rodinou žít.

Podařilo se vám to?

Syn se narodil v Kanadě, mluví francouzsky, začal tady chodit na francouzské gymnázium. Můj muž je frankofonní, přesto jsme se u vás chtěli usadit. Jenomže vaše imigrační úřady nebyly schopny pochopit, proč by se někdo z kapitalistické ciziny chtěl stěhovat zrovna k vám. Úředníci nám tedy řekli ne, neprodloužili nám vízum a museli jsme se vrátit do Kanady.

Jelena Bočorišviliová

Jelena Bočorišviliová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak vnímali vaše spisovatelské začátky vaši rodiče?

Mamince se mé psaní nelíbilo, protože jsem nezačínala vyprávěním o ní. Když jsem přinesla domů noviny a ona uviděla krátkou zprávu, kterou jsem napsala, byla zklamaná. Nechápala, proč je tak stručná.

V Kanadě jsem pochopila, že se nemohu věnovat žurnalistice. Je to totiž otázka perfektní znalosti jazyka i rychlosti zpracování textu. Rozhodla jsem se tedy, že napíšu knížku, v níž všechno vypovím, a potom se rozhodnu, co dál. Všechno se mi do ní nevešlo, zbylo i na další.

A co maminka? Byla spokojená?

Prvních pět knih se jí nelíbilo. Ptala se, kde v nich je obraz matky, která je přece ta nejdůležitější v životě člověka? Až teprve s románem Hlava mého otce pochopila, že literatura není obraz, který se pověsí na zeď, ale že každá postava má své místo i ve struktuře díla. Navíc přijala, že ona krasavice, cirkusačka, je vlastně ona. I když byla doktorka věd, farmaceutka, uviděla se v jejím osudu. A já pochopila, že se čtenář musí ztotožnit s nějakou postavou, která ho zaujme, a potom knihu přijme se zájmem.

Začala jste psát jako dívka. Proč tak brzo?

Nebyla jsem hezké děvče, přesto jsem chtěla být v centru pozornosti. Sestra tancovala, zpívala, já nic takového neuměla. Začala jsem psát verše, a jakmile k nám domů přišla návštěva, a to je v Gruzii každý den, postavili mě na stůl a já recitovala. Tím jsem získávala pozornost. Veršíky byly špatné, ale poezie učí rytmu. Od třinácti jsem už spolupracovala jako novinářka.

Jelena Bočorišviliová

Jelena Bočorišviliová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co vám novinařina dala?

Naučila mě všemu. Vede k setkávání s různými lidmi, a já byla bojácná. Pomohla mi zbavit se strachu. Musíte se držet tématu, odcházet od něho jen kousek. Ale v literatuře existuje absolutní svoboda, to mě lákalo víc.

Při uvedení prózy Faina v češtině jste říkala, že vaše knihy dosud nevyšly v ruštině. Změnilo se něco?

Ano, ale čekala jsem na to patnáct let. Výmluvy byly jednoduché, jsou to moc krátké texty, s Gruzií nemá Rusko diplomatické vztahy. Až když jsem na doporučení Vladimira Sorokina získala v Německu agentku Galinu Dursthoffovou, jež zastupuje třeba Alexejevičovou, Gorbačova a další, tak se věci změnily. Co se nepodařilo za roky, zvládla ona za dva týdny.

V Kanadě mě překládá žena z Mexika, která vynechávala slova, jež nenašla ve slovníku. Hrůza. Nejlépe překládají lidé z menších zemí, kteří si musejí hodně vybírat. Mé knihy vycházejí v desítce zemí.

Měla jste nějaké literární vzory?

Nesrovnávám se s žádným autorem, ale jen s vlastním textem, který jsem napsala včera. To mi také dala novinařina. Úkolem je napsat to dnes lépe.

Publikovala jsem osm knih a z každé jsem se poučila. V první knize hrdinové málo mluvili, vše za ně říkal někdo druhý. Tak jsem se v další knize učila psát dobré dialogy. A pokaždé jsem vnímala hudební rytmus, ten je pro mě důležitý.

Samozřejmě jsem milovala Puškina. Nejvíc však Tolstého. Od každého jsem se učila jeho způsobu psaní, ale u Tolstého to nejde. Je naprostý originál, který nelze kopírovat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: