Článek
První svou prózu Dny bez hladovění jste vydala pod pseudonymem Lou Delvig. Proč?
Vyšla v době, kdy jsem pracovala ve firmě. Vůbec první čtyři romány jsem publikovala, když jsem byla zaměstnaná. Dny bez hladovění jsou velmi biografické, tak jsem chtěla oddělit psaní od profesního života. Od druhé knihy jsem si řekla, že si musím za napsaným stát, a tak jsem pak i prvotinu vydala znovu pod vlastním jménem.
Existuje nějaký okamžik, kdy jste si řekla, že musíte začít psát knihy?
Myslím, že ne. Od dvanácti do devětadvaceti jsem si vedla deník. To mi pomohlo k tomu, abych poznala sebe samu, a zároveň jsem si tak utvářela vlastní osobnost. Být spisovatelkou znamenalo cosi vzdáleného, nedostupného. Teprve když jsem vydala několik knih, začala jsem o sobě smýšlet jako o spisovatelce.
Co jste zažila s otcem, když vám bylo třináct a matka skončila s bipolární poruchou v ústavu, si čtenáři mohou přečíst. Co vám utkvělo nejvíc v paměti?
V knize Noc nic nezadrží jsem napsala, že když byla matka hospitalizována, možná se odehrála chvilka, která způsobila, že jsem se stala spisovatelkou. Se sestrou jsem se musela náhle přestěhovat k otci na venkov. Byly jsem vytrženy ze svého prostředí, odjely jsme dokonce jen v tom, co jsme měly na sobě. Pocit jakéhosi exilu, byť nešlo o odloučení od vlasti, je vzpomínka, která přetrvává.
Delphine de Viganová
Jistě to byla těžká situace.
Ještě horší je, když jde o tiché, nenápadné násilí, jež není vidět. Jako v případě chlapce Thea v románu Pouta, který si ani neuvědomuje, že je jeho objektem. Proto nevolá o pomoc, ani jeho učitelka se neobrátí na linku bezpečí. Když se člověk ozve, znamená to, že si tu situaci uvědomuje. Děti rozešlých partnerů se často zavřou do ulity mlčení, čímž chtějí vlastně chránit své rodiče v nesnázích. Z Thea se skoro stane dospělý.
Přišel tak o své dětství.
To je jedno z témat knihy, i když se snažím své postavy nesoudit. Ukazuji dospělé, kteří jsou uvězněni ve svém utrpení, až se stanou slepými k bolesti druhých. Vůbec si neuvědomí, jaké mají projevy jejich trápení dopad na život dětí. V tomto případě na chlapce, který hledá úlevu z tlaku, jenž je na něho vyvíjen, v alkoholu.
Přemýšlela jste o tom, jak popsat tiché násilí, nebo jste jen chtěla vyprávět příběhy?
Téma neviditelné agrese, málo zjevného násilí je i v románu Ani později, ani jinde, byť jde o násilí v práci. Takže aniž bych se snažila, objevuje se v mých pracích stále dokola.
V románu Pouta, který se v originálu jmenuje Loajalita, myšlena vůči rodičům, mám dvě ženské postavy, které se vyjadřují v ich-formě, popisují, co samy cítí. Kluci si vůbec neuvědomují, co zažívají, proto jejich příběhy vyprávím ve třetí osobě. Jsem v roli jakéhosi vševědoucího vypravěče. A v próze No a já jsem se vnořila do pocitů dospívající dívky.
Když se režisér Roman Polanski rozhodl natočit film Podle skutečného příběhu, neměla jste obavy, aby román nepoškodil?
Samozřejmě jsem byla překvapená, když mě kontaktoval a zajímal se o můj text. Je to přece jen velký režisér. Myslím si také, že máme některá společná témata, třeba osudy dvojníků, situace, kdy je člověk v nějaké situaci jakoby zachycen a nemůže se pohnout dál. Lidé jsou v něčem uzavřeni, uzamčeni. Chápala jsem, že se zajímá o můj román.
Pochopitelně jsem se bála, aby nevzniklo něco jiného. Nicméně jakmile člověk souhlasí s filmovým zpracováním, musí se smířit s rizikem, že se režisér tématu zmocní po svém. Jestliže by se s tím nesmířil, neměl by souhlasit. Nepovolila jsem třeba adaptaci knihy Noc nic nezadrží, protože by ji film natolik změnil, až bych nepoznala, že základem byl můj text.
Delphine de Viganová
Proč vás právě v knize No a já tak oslovilo téma bezdomovců?
Vlastně ani nevím. Ale vzpomínám si na prvotní impuls. Tehdy jsem ještě byla zaměstnaná a chodila jsem denně stejnou cestou. Na bulváru jsem viděla bezdomovce, jak si po noci balí věci. A mezi nimi dvě mladé dívky. Šokovalo mě to. Kladla jsem si otázku, co je k tomu dovedlo?
Udělala jsem si průzkum a zjistila, že čím dál víc mladých lidí končí na ulici a mezi nimi čím dál víc dívek. To ukazují statistiky. Psala jsem o tom, jak se taková dívka může dostat na ulici a věnovat se ještě přátelství, které ji spojí s vrstevnicí, jež je na tom daleko lépe.
Píšete o rodinách, rodičích i dětech, které jsou pod tlakem současné společnosti zaměřené na úspěch, na hmotné zajištění. Jak se proměňují rodinné hodnoty?
Před třiceti čtyřiceti lety jsme rodinu vnímali jinak než v současnosti. Tehdy to u nás i u vás bylo veliké společenství rodičů a dětí, ale i prarodičů, strýců i tet. Všichni žili poměrně soudržně, obdobným způsobem života.
Dnes se rodina často zužuje na mikrorodinnou buňku, otce s dítětem nebo matku s děckem. Ta je mnohem křehčí než velké rodiny. Takže dřívější bratrství a solidarita jsou zkoušeny změnami společnosti. Někdy si říkám, jestli bychom neměli hledat nějaké nové hodnoty.
Může se vám hodit na Zboží.cz: