Článek
Nestalo se tak. Klatův Faust je především hra s divákem. Hraje se podle režisérem daných pravidel, k nimž patří i to, že u vchodu do sálu dostane divák svítící červené rohy, na jejichž nasazení režisér trvá.
A také, že program se prodává až o první ze dvou přestávek tříapůlhodinového představení, aby divák nebyl ničím ovlivněn. Tedy nejspíš. Protože k téhle hře patří i to, že spoustu pravidel pouze odhaduje. S rizikem, že se mu to ne vždy podaří.
Třeba znalost faktu, že jednonohá Markétka na invalidním vozíku je citací konkrétní polské „svaté ženy“, kterou mají všichni v úctě, by jistě poopravila dojem z fistulí pištící bytosti, která budí u části diváků smích a u části odpor ze zesměšnění postižených.
Klata své inscenace staví jako DJ své produkce. Hudba v nich ostatně hraje velkou roli a kdo se orientuje ve všech těch rockových, bluesových i gospelových písních na téma bůh, ďábel a nebesa, má v ruce další část chybějícího manuálu k řešení jeho jevištní šarády.
Jsme všichni nakaženi ďáblem?
Podobně i v případě dlouhých pohybových sekvencí, odkazujících k počítačovým hrám, akčním filmům, popkultuře a dalším. Goethův text obou dílů Fausta v překladu Otokara Fischera (hodně proškrtaném i mírně aktualizovaném) hraje roli poněkud podružnou, ostatně mu z úst herců dost často není moc rozumět.
Zorientovaným a zasvěceným divákům, kteří bezezbytku přistoupí na režisérovu hru, se nejspíš dostane očekávaného opulentního zážitku. Mnoho jich ale zřejmě nebude. Ti ostatní si místy budou připadat jako v citátu z Cimrmanovy hry Lijavec - Vidím jen výjevy.
A budou si klást otázky, kdo že je tento Faust a co ho žene k pouti naším zdevastovaným světem. Mefisto Faustem zjevně opovrhuje, v jeho rukou je jen figurkou počítačové hry, jako ve vtipně řešeném souboji s Valentinem. Odpovědi, k nimž se divák dobere, mohou být vlastně dost prosté, stejně jako na typy zjednodušené postavy vystupující z chóru.
Diváci dostal před představením svítící rohy.
Ostatně i samotný závěr působí jako deus ex machina. Sošky Panny Marie sjíždějící na scénu za patetického hřmění hudby jako mávnutím proutkem pokořují ďábelskou moc. Pravda, až na ty rudé rohy, jež si divák odnáší z hlediště. Jsme tedy všichni nakaženi ďáblem? I to je v případě Fausta dost jednoduchá odpověď.
Klatova inscenace je v prostředcích okázalá, ve výpovědi skoupější. Nicméně, pochvalu si rozhodně zaslouží celý herecký ansámbl od Jana Teplého (Faust) a Terezy Dočkalové (Mefisto) až po posledního člena chóru pro velké nasazení, které na scéně odvádějí.
A přes výhrady, které lze k inscenaci pociťovat, je dobře, že na Palmovce dávají domácímu publiku už podruhé šanci nahlédnout kromě tradiční činohry i do odlišného způsobu, jak se jinde ve světě dělá divadlo. Jen škoda, že výsledek tentokrát nepředčil očekávání.
| Johann Wolfgang Goethe: Faust |
|---|
| Úprava, režie a výběr hudby Jan Klata, scéna a kostýmy Mirek Kaczmarek, choreografie Macko Prusak. Premiéra 2. března v Divadle pod Palmovkou, Praha |
Hodnocení: 65 %
Může se vám hodit na Seznamu: