Článek
Ne náhodou je Kvítek mandragory avizován jako muzikál od tvůrců Mýdlového prince, který se stal nejúspěšnějším titulem posledních let. Překvapilo vás to?
Upřímně řečeno ano. Šlo proti nám několik titulů, které vypadaly velmi efektně. Já vsadil, jak bývá mým zvykem, na dobré herecké obsazení, ale zpívání tím pádem nebylo na úrovni, jakou by měl muzikál ve Velké Británii nebo v USA.
Ale stalo se, že diváci si Mýdlového prince oblíbili, někteří ho viděli už mnohokrát a stali se z nich jeho fandové. Jenže otázka, zda titul bude mít úspěch, je, jak říkal Jan Werich, za dvě stě padesát milionů dolarů, protože to se prostě naplánovat nedá.
Na Mýdlovém princi oceňovala kritika silné lidské příběhy. Ty stály zřejmě i za diváckým ohlasem, protože tato kvalita řadě produkcí chybí. Vás příběh zajímá?
Rozhodně. Můj velký učitel a teoretik muzikálu Ivo Osolsobě mi kdysi říkal, že dobrý muzikál se pozná podle toho, že i když se vystříhají všechny choreografie, zpěvní čísla a další efekty, pořád musí zůstat kvalitní příběh. A pokud tam není, je to jen navoněná prázdnota.
Jak takový příběh vzniká u hitového muzikálu?
Pár měsíců se probíráte nesmírným objemem písní. Ale je to čirá radost, protože v tradičních muzikálech se vám nikdy nesejde tolik skvělých textařů a autorů hudby jako u hitmuzikálu.
Od Heleny Vondráčkové jsem dostal více než šest set písní a poctivě jsem je všechny naposlouchal. Vybral jsem z nich třicet megahitů a z těch patnáct, které se v muzikálu určitě objeví. Příběh se většinou zrodí právě z toho poslouchání. Nejtěžší je najít v písních psychologickou i příběhovou logiku.
Radek Balaš
A jakou jste objevil v případě Kvítku mandragory?
To, že Helena je zpěvačka, znamená, že většinou zpívá o ženských tématech. S tím jsme si pohrávali, až vykrystalizoval příběh tak trochu postavený na principu Někdo to rád horké, a sice příběh tří chlapů, kteří vymyslí plán na loupež v převleku za ženy, které potom zmizí ze světa. Tím získáte klíč k tomu, že ženské písničky můžou zpívat i chlapi. Nehledě na to, že převlek mužů za ženy je odjakživa vděčný divadelní prvek.
Souvisí s příběhem i fakt, že jste jako titul zvolil ne až tak známý Kvítek mandragory, coververzi hitu Tonyho Christie Is This The Way To Amarillo z roku 1971?
Název muzikálu prošel mnoha verzemi. Kvítek mandragory jsme nakonec zvolili pro jeho účelovost. Je to název diamantu, který patřil ruské carevně a jenž se stane objektem loupeže. Také však proto, aby v divácích vzbuzoval zvědavost.
Inscenoval jste několik filmových muzikálů. Patří film k vašim inspiračním zdrojům?
Jsem milovník dobrých filmů a zejména komedií. A inspiraci pro Mandragoru hledám v linii filmů jako Velký šéf, Růžový panter, Policajt nebo rošťák s Jeanem-Paulem Belmondem anebo ve filmech s Louisem de Funesem.
K takovému muzikálu ale potřebujete opravdu dobré herce…
Zcela jistě, ostatně herectví v muzikálu mě velice zajímá. A protože v Kvítku mandragory kromě komediálních situací dojde i na vážnější polohy, obsadil jsem do něj Mirka Etzlera, Sagvana Tofiho, Michala Novotného, Josefa Cardu, Míru Noska, Aleše Hámu či Richarda Genzera. Každý je sám o sobě velký originál a dohromady tvoří úžasně pestrou partu. Obsadil jsem i zkušené herečky Janu Bouškovou, Jarku Obermaierovou a Ivu Hüttnerovou, i skvělé zpěvačky Michaelu Gemrotovou, Alžbetu Bartošovou, Elišku Ochmanovou, Yvettu Blanarovičovou nebo Radku Fišarovou.
Radek Balaš
Vzpomínáte si na své první setkání s Helenou Vondráčkovou a jejími písničkami?
Bylo to v době, kdy mi můj otec, stepař, vyjednal hodiny u stepařské legendy Franka Towena, protože tvrdil, že mě už nemůže sám nic naučit. Když jsme přijeli z Brna do Prahy, do Towenova kobyliského studia, na jevišti nacvičovali stepařské číslo dva mladí zpěváci Jiří Korn a Helena Vondráčková. Bylo mi tak deset jedenáct let. Takže lze s nadsázkou říci, že jsme se u Towena potkali jako kolegové.
O rok později jsem už stepoval na Heleninu verzi beatlesovského hitu Honey Pie známou pod názvem Miláčku, která je v našem muzikálu jednou z písní finále prvního dílu. Život a divadlo se prolínají jako dvě řeky s různými prameny, ale ústící do jednoho společného moře.
Dal vám stepařský základ něco pro vaši profesi režiséra a choreografa?
To nejdůležitější. Kdo se naučí dobře stepovat, vytvoří si cit pro přesný temporytmus, což se potom pozitivně odráží v herectví, tanci i zpěvu. To jsem se učil od osobností, jakými byli Gene Kelly a Bob Fosse, kteří se od stepařských začátků odrazili k dalším profesím, v nichž dosáhli dokonalosti.
Nechybí vám jeviště, ať už jako tanečníkovi, či herci?
Ne. Na tanec už jsem starý, a kdybych se ještě chtěl udržet v perfektní kondici jako třeba Fred Astaire, musel bych dřít. A jako herec jsem nikdy nebyl nijak výrazný typ. Navíc už na konzervatoři mi můj milovaný pedagog, režisér Alois Hajda, doporučil, že bych se měl víc než na hereckou kariéru zaměřit na dramaturgii nebo režii, protože mám tendenci vnímat celek, zatímco herec se musí sobecky soustředit jen na svou roli.
Kdysi se ptali Leonarda Bernsteina, jestli mu nechybí kariéra klavíristy. Odpověděl, že jeho snem odjakživa bylo hrát na všechny nástroje v orchestru a jako dirigent si ten sen plní. Se mnou je to něco podobného. Vždycky mě současně s hraním bavilo psát texty písní, scénáře, režírovat, vymýšlet choreografie.
Co vás jako režiséra čeká po premiéře Kvítku mandragory?
Byl jsem osloven produkcí filmu Špindl 2, abych se podílel na režijní složce. Čeká mě tedy třicet natáčecích dnů v nádherném prostředí Špindlerova Mlýna s bezvadnou hereckou partou.
Pak se už počtvrté jako režisér vrátím do pražského Divadla Na Jezerce. S Milanem Kňažkem, s nímž jsem tam absolvoval nádhernou práci na monodramatu Shylock, a s dalšími dvěma herci uvedeme hru, jejíž titul ale zatím ještě nechci prozradit. Ani jako autor nepřijdu zkrátka, na obzoru je muzikál pro pardubické divadlo o legendárním českém letci Janu Kašparovi.
Může se vám hodit na Firmy.cz: