RECENZE: Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři. Film (nejen) o masakrech

Snímek s názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, který vznikl v české koprodukci, teď vstupuje také do tuzemských kin.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ je věta ministra zahraničí z doby druhé světové války, kdy se rumunská vláda postavila na stranu nacistického Německa a podílela se na masakrech především ukrajinských Židů (až 380 tisíc mrtvých). Není to v kinematografii ani jiných uměleckých oborech zase tak neobvyklé, že si autoři coby téma zvolí nějaké bolavé místo světových či národních dějin.

Sám Radu Jude se o zavrženíhodných činech svých krajanů ve škole neučil, a tak se rozhodl toto temné místo rumunské historie trochu nasvítit. Stejně to má i hlavní hrdinka jeho filmu, konceptuální umělkyně Mariana, která by tyto strašné události ráda připomněla v rámci performance na jednom z rumunských náměstí, do níž se chystá zapojit vojenskou techniku i spoustu neherců.

Tady by režisérův záměr mohl skončit, mohl by jako Spielberg po Schindlerově seznamu prohlásit, že natočil film jako memento, aby se už nikdy nemohly opakovat genocidní hrůzy druhé světové války. Jenže Jude podle svých slov nevěří, že by takto mohlo umění fungovat, a má i vyšší intelektuální ambice.

Postavil proto Marianě do cesty zástupce města, které událost oficiálně pořádá. Ten tuší, co Mariana chystá, a snaží se jí to rozmluvit. Performanci prý uvidí s rodiči i jejich děti, přece není potřeba oběšení či upalování Židů přímo ukázat, vždyť by je neherci představující rumunské vojáky mohli jen tak odvést pryč.

Zároveň upozorňuje, že naše posedlost masakry minulosti je pokrytecká, vybíráme si jen ty, které se nám zrovna hodí, a ostatními se nijak netrápíme. A hlavně že žádné připomínání prohřešků minulosti nás nemůže zachránit od prohřešků budoucnosti. Poučit se z vlastních dějin je podle něj nemožné.

Film, který zprvu vypadá jako pohled do nitra ran minulosti, se tak postupně mění v inspirující debatu nad dějinami a jejich smyslem. Přičemž zvlášť zajímavá může být taková debata v českém prostředí, které je dlouhodobě v pohledu na historii spíše rigidní.

Mariana nakonec sice ošálí zástupce radnice a prosadí svou nekompromisní rekonstrukci oděského masakru, jenže přítomní diváci dění před sebou vůbec nepochopí a tleskají představitelům rumunských vojáků bez ohledu na to, co zrovna páchají. Až to Marianu vede k zamyšlení, jestli se dá v takovém světě bez empatie vůbec žít. Není ve finále nedostatek empatie, který stojí za všemi masakry dějin, historickou konstantou? Možná ale také svou performanci prostě udělala špatně…

A právě tato ambivalence je na tomto rumunském filmu to nejlepší.

 Celkové hodnocení 80 %