Článek
Before the Fire, první album vaší kapely, vyšlo už před deseti lety. Vybavuje se vám vůbec ještě život před Rival Sons?
Určitě ano, už jsem měl syna, byl jsem ženatý. Vzpomínám i na předchozí kapely.
Už jste byl před deseti lety ženatý? Promiňte mi tu otázku, ale kolik vám je let?
O tom nemůžu hovořit pro noviny. Tak starý jsem. Dost starý na to, abych už něco znal, dost mladý, abych se pořád cítil skvěle. Nicméně abych se vrátil k předchozí otázce – je zvláštní, jak čas plyne. Někdy mám pocit, že od založení kapely uběhly maximálně dva roky, jindy se to doopravdy zdá jako nekonečně dlouhá doba, jako by předtím nic nebylo.
Před Rival Sons jste už měl kapely Human Lab a Black Summer Crush. Když jste s Jayem Buchananem zakládal Rival Sons, cítil jste, že právě tahle kapela by mohla mít nejdelší trvání?
Ano, měl jsem pocit, že tohle by mohla být ta kapela, se kterou objedeme mnoho zemí. Určitě jsem nedělal žádné přesné odhady, ale věděl jsem, že s touhle kapelou chci intenzivně pracovat. Byl jsem si jist, že tihle kluci jsou dostatečně talentovaní, zkušení a mají správné instinkty. A že mezi námi bude panovat přátelství. Vždy jsem měl talent na vyhledávání lidí, se kterými chci pracovat, ale tentokrát se mi to povedlo obzvlášť dobře. Vlastně nám to funguje ještě lépe, než jsem si představoval. Prošli jsme i těžkými časy, ale vždy jsme si zachovali vzájemný respekt.
Skupina Rival Sons se do České republiky ráda vrací.
Které časy byly těžké?
Začátky, když jsme tvrdě pracovali a nevydělávali skoro žádné peníze. Odjížděli jsme z domova a dlouhé týdny jsme neviděli své děti, ženu, vlastní polštář ani přátele. A i když jsme pracovali na svém snu, což je velká zábava, byli jsme hodně unavení. Všichni nám chyběli a k tomu všemu jsme ještě mysleli na to, že nevyděláváme.
To nám lezlo na mozek, protože už jsme nebyli děti. Být v téhle pozici jako dospělý není snadné, začne vás to štvát. I když jsme se nervovali, naštěstí jsme se vždy mohli jeden o druhého opřít. A zvládli jsme to.
Za svou kariéru jste už poznali dost pražských klubů. Váš první koncert byl na Strahově v klubu 007 v roce 2013, hráli jste i ve Futuru Music Baru, v Lucerna Music Baru a v Roxy. Na kapelu z Kalifornie je to docela slušný výkon.
Koncert v klubu 007 si pamatuji. Univerzitní koleje, podzemí. Bylo to punkové a zábavné. V Praze vůbec vždycky bývá skvělé a nadšené publikum. Do Evropy se vracíme rádi. Když už se vypravíme z Ameriky přes oceán do Británie, vždy rádi koncertujeme i na kontinentu. Navíc Praha je krásná. Rozhodně patří do našeho koncertního okruhu a vždy v něm zůstane.
Některé kapely si po pár letech koncertování potřebují dopřát pauzu. Vy se zdáte poměrně neúnavní. Jak to děláte?
Mimo jiné je to pořád naše obživa. Od čeho bychom si měli dávat pauzu? Od práce, kterou máme rádi? Jsme v pohodě. Navíc si odpočineme, když pracujeme na desce. Ta aktuální vznikala přibližně rok. Vídali jsme se jednou za čas a měli několik měsíců volna. Říká se, že železo se má kout, dokud je žhavé. To naše je žhavé už deset let. Nikdo z nás si nepředstavoval, že vyletíme jako kometa. Rosteme postupně a zatím jsme ještě nikdy nepadali dolů. Takže makáme.
V lednu jste vydali šesté album Feral Roots. Jednou z inspirací pro nové album bylo přestěhování vašeho zpěváka Jaye Buchanana na venkov, do lesů za městem Franklin v Tennessee. Dotýká se to téma i vás?
Vlastně ano, žiju u oceánu, je to tam taky docela divoké. Podobná místa naše psaní ovlivnila. Pro našeho zpěváka Jaye to nyní bylo aktuálnější, protože se stěhoval, ale rozhodně je to naše společné téma. V tomhle si rozumíme.
Předloni jste předskakovali Rolling Stones. Jak jste si to užil?
Už od útlého dětství jsem jejich vášnivý fanoušek. Vždycky jsem se zajímal o veškeré detaily, které souvisí s mými oblíbenými kapelami. Rolling Stones jsem byl vždy posedlý. Měl jsem stohy knih, videí a alb. Znám všechny kytary, na které hráli. Vím, co si oblékali. Vím, kdo jim bookoval koncerty a kde. Měl jsem přehled o tom, s kým kde mluvili. Znám příběh jejich vzniku. Každý detail pro mě byl důležitý.
Jako dítě jsem ve volném čase četl hudební časopisy, protože jsem chtěl pochopit, jak vzniklo něco tak úžasného. Setkat se s lidmi, kteří tak hluboce ovlivnili můj život, bylo naprosto magické. Je to jako spatřit jednorožce ve volné přírodě. Setkání s Rolling Stones pro mě bylo vzrušující a zábavné, protože pro mě opravdu hodně znamenají. A koncerty byly vynikající.
My jsme na jednu stranu na předskakování podobným kapelám zvyklí, dlouho jsme jezdili s Black Sabbath, hráli jsme před Deep Purple a AC/DC. Tohle nebylo poprvé, kdy jsme stáli na jednom pódiu se svými hrdiny. Tahle kapela je pro nás ale na vrcholu pyramidy.
Viděl jste jejich koncert už dřív?
Když jsem byl malý, viděl jsem je na turné k albu Steel Wheels. A potom jsem viděl všechny záznamy koncertů, jaké kdy natočili. Každý asi stokrát. Je úžasné, že mají pořád motivaci pokračovat. Dosáhli úplně všeho a pořád je to baví. To je něco, na co teprve přicházím. Nejde jim o to zbohatnout nebo dosáhnout nějakých cílů. Oni prostě takoví jsou, dělají to, co chtějí dělat.
Mám vlastně pocit, že jsme podobní. Proto jsme nikdy nezpochybňovali, že budeme pokračovat. Ani když jsme nevydělávali, ani když na nás přišlo deset lidí. Tohle nás činí šťastnými – rádi hrajeme hudbu. A máme rádi, když to lidi baví. Zní Rolling Stones dnes jako v roce 1973? Ne. Zní jako v éře Briana Jonese, kterou jsem miloval? Nezní. Zní jako chlápci, kteří mají za sebou neuvěřitelnou historii. A je to velmi zajímavé. Když někdo netrefí tón nebo vypadne kus textu, je to docela jedno. Protože koukat na jejich koncert je jako vidět na pódiu tančit pět jednorožců. Kouzlo.
Může se vám hodit na Seznamu: