Hlavní obsah

Podzemní orchestr BBP vydal desku, ale kocour Vavřinec za to nemůže

Novinky, Alex Švamberk

Skupina BBP, která dále nese odkaz tuzemského undergroundu, letos vydala album Je čas. O nové desce i o undergroundu hovořil s Novinkami jeden z baskytaristů Otto Kunnert.

Foto: Archiv BBP

Podzemní orchestr BBP, Otto Kunnert vepředu

Článek

Co Vás vedlo k tomu, že jste po deseti letech natočili novou desku, tedy kromě kocoura Vavřince?

Celé to stojí trochu jinak. Fakt, že jsme kývli na účast BBP na sampleru k padesátinám komiksového kocoura Vavřince, nebyl rozhodně impulsem k natočení nového alba. CD Je čas jsme začali nahrávat už v roce 2014, kdy jsme natočili pět věcí s tím, že album doděláme v horizontu asi tak roku, roku a půl. Ale přece jen se to o vlas a pár let protáhlo. Mezitím stačil tenhle svět opustit jeden z našich kytaristů, vystřídaly se nám slečny u kláves a pár dalších detailů, které nám nezbylo než přežít.

Vzhledem k tomu, že kapela existuje už víc než třicet let, a po celou tu dobu nikdy nepřestala hrát, tak jsme měli pocit, že nastal pěkný čas konzervovat písně. A navíc poslední studiové album „Tolik štěstí” jsme udělali v roce 2007. Tudíž mám pocit, že jsme se se vznikem té nové hudební konzervy rozhodně příliš neukvapili.

Nové album se nese celkem v tradičním duchu písňových desek, skladby stále stojí na výrazných ostinátech basy. Neměla by už přijít změna?

Troufám si říct, že tenhle obrázek by právě pro hudbu BBP - podzemního orchestru nebyl úplně výstižný. Je pravdou, že v základu skladeb jsou slyšet výrazné basové figury, ale zcela zásadní a neméně výraznou součástí písní jsou dechy (klarinet, saxofon, příčná flétna), smyčce, klávesy, xylofony, teremin, ale samozřejmě i kytary, bicí a všelijaké další možné i nemožné nástroje, které tu podivnou barevnou mozaiku doplňují. Na desce jako už tradičně hraje a zpívá i několik hostů.

A jsou tu texty, v nichž se optimismus většinou poměrně těžko hledá. Ale co naplat, když všichni hrají jen samé veselé evergreeny, tak někdo ty smutné hrát musí. A co čert nechtěl, zdá se, že to vyšlo zrovna na nás. Snad kvůli rovnováze růžové a černé, protože ono příliš nezdravého optimismu také zabíjí. Proto bych nerad, abychom byli vtěsnáni do škatulky nějakého běžného mainstreamového kytarového big beatu, postaveného jen na výrazné base.

Jaký má smysl dál hudebně čerpat z pojetí undergroundu, myslím toho tuzemského, který taky vžíval dechy a smyčce a k němuž se hlásíte i dodatkem podzemní orchestr, byť obohaceného kapkou punku a recesistické lidovky?

Především bych nerad, aby, alespoň v našem případě, bylo stavěno toliko na pojmu underground. Hudba BBP je ovlivněna různými směry a český hudební underground je samozřejmě jedním z nich. Ale zdaleka ne jediným, to by bylo asi opravdu trochu málo. Leč je i evidentní, že ho v naší hudbě vskutku nelze pominout. A to už proto, že Plastic People byla neoddiskutovatelně jednou z nejzásadnějších a nejoriginálnějších kapel českého beatu. Každý z nás ale poslouchá různé věci, od alternativy přes jazz, punk ... a na mnohém se shodneme, leč najdou se i výjimky. A tohle všechno se podvědomě objevuje i v naší muzice, protože na konečné podobě skladeb se podílí celá kapela. Je pro mě zásadní, abychom nebyli nijak spoutáni škatulkou underground, ani žádnou jinou. A pak už je to jen na mně, abych uhlídal, že jsou to pořád ještě BBP a ne už někdo jiný. Ale myslím, že se nám to zatím poměrně daří.

Co pro váz znamenali Plastici?

Že i česká kapela může být naprosto jedinečná a světová! A navíc geniální.

Nepatří underground přece jen minulosti?

S tím, co se kolem nás v posledních letech zase děje? Obávám se, že bohužel nikoli.

Nestal se underground v současné době přesně tím, proti čemu sám bojoval? V sedmdesátých a osmdesátých letech se stavěl proti oficiální kultuře i rockovému mainstreamu, snažil se experimentovat s nehudebními přístupy, zatímco nyní zoficiálněl, je brán jako součást odporu proti komunismu?

Je pravdou, že v posledních asi deseti letech se slovo underground stalo téměř módní značkou, kterou se dá označit a za kterou se dá schovat téměř cokoli. A to mi vadí, protože v ten okamžik to popírá jeho smysl a podstatu. To je i důvod, proč třeba právě my máme v názvu kapely slovo podzemní a ne underground.

Dělal jsem k nové desce BBP rozhovor s J.C. Lockwoodem pro americký časopis Perfect Sound, kde jsem právě o tomhle mluvil. Ale to ještě neznamená, že underground přestal existovat a ztratil smysl. Stále je dost těch, kteří mají důvod a chtějí se vymezovat proti oficiální kultuře a mainstreamové společnosti. A to je dobře.

Nemáte při vydávání dalších a dalších undergroundových nahrávek pocit, že je to jako za komunismu, kdy taky každý okres musel mít svého partyzána a teď musí mít svou undergroundovou kapelu?

To je to, o čem jsme mluvili. Jde jen o to, co to slovo pro každého z nás znamená. Ale já sám rozhodně nepoužívám slovo underground jako zaklínadlo výjimečnosti. A jak říkám, dnes se za něj bohužel dá schovat téměř cokoli. Ale to ještě neznamená, že neexistuje. Ale nechci být ani tím, kdo ho vynáší k nebesům, ani tím, kdo ho zatracuje. V tomhle společenství vznikly nádherné a fantastické věci.

A nejsou texty proti Putinovi a Pekingu potvrzením vklouznutí do myšlenkového mainsteamu Západu, kdy za vše může Kreml a čínští komunisté?

Na to, že za všechno může Amerika, jsme měli čtyřicet let. Tak mám pocit, že má Amerika stále ještě pár let k dobru. Žádná z variant není dobrá ani ideální, ale přeci jen věřit té ruské a čínské, se mi chce o pár vousů i vlasů míň než té americké. I když ani tam to není moc veselý - oni mají Trumpa a my Zemana. A na Východě - lež je naše pravda! Tak si vyber.

Není lepší zůstat v obecnější rovině, jako v povedeném Nepovyšuj se?

Gró desky je zcela apolitické. Těžko hledat politiku v písních jako Je čas, Nepovyšuj se, Labutě z Valdic, Ranní ptáče, Kill me!, Rozhodnutí, Norská koruna či Vavřinec. Ale zase neříct nic k tomu, co se u nás děje, jsme neuměli. Jestli má někdo pocit, že to, co se tu v posledních letech děje, je všechno v pořádku, tak my ne. A o tom je úvodní Bajkal.

Nebyl by spíše čas na razantní vystoupení proti xenofobii jako v případě vašich vrstevníků Už jsme doma?

Už jsme doma patří mezi naše velké oblíbence. I proto byl Míra Wanek spolu s John Black Saharou už asi před třinácti lety kmotrem naší desky Valetolman a letos v září se celá kapela UJD stala po Davidu Vávrovi a Standovi Divišovi na festivalu PODVINÍ kmotry našeho nového CD.

Jejich zbrusu nové album „Kry” je moc pěkný a skladba smetí je v pořádku. My jsme zase na Je čas dali dlouhou kompozici „Řeka krve”, která je o nekonečnosti té náboženské války, která je všude kolem nás a je i součástí tohoto tématu. Takže myslím, že nebruslíme úplně na jiném ledě než UJD.

Má hudba v dnešní době vůbec šanci něco ovlivňovat? A když ano, tak jaká hudba?

Snad. Ale co, to ví čert. Možná alespoň dobrá hudba dobrý vkus, protože toho není nikdy dost. Ale minimálně může hudba v dobrých rukách občas posloužit i dobré věci. A to také není málo.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám