Od roku 2016 se věnujete Bobu Dylanovi. Vydala jste album jeho písní, věnujete mu koncerty. Jaké to je se tak intenzivně soustředit na jeho hudbu?

Zdá se mi to podobné, jako když má herec možnost hrát ve hře, kterou napsal například Shakespeare či Čechov. Dylanova hudba je bohatá a stále v ní můžete něco objevovat. Jeho písně nabízejí nesmírně mnoho emocionálních i intelektuálních podnětů. Proto mi jeho písně každý večer, kdy je hraji, přinášejí radost. Baví mě hrát si s kapelou s jejich interpretací a aranžemi.

Samozřejmě už je důvěrně znám, ale každý den může přinést něco nového, co ovlivní, jak je znovu prožijete, a co vás v nich osloví. Stále jsou pro mě živé, protože se pořád stává, že nějakou část textu najednou spatřím v jiném světle. Tenhle projekt je pro mě výzva, ale zároveň je velmi uspokojující.

Mám velké štěstí. Vlastní písničky budou vždy podstatnou součástí mé práce, ale stejně ráda zpívám písně jiných umělců. Například u jazzových hudebníků je přece naprosto běžné, že interpretují cizí hudbu. Sama jsem tak vlastně začínala a hodně jsem se naučila, proto pro mě není těžké vystoupit z bot autorské tvorby a stát se interpretem.

Jak dlouho bude ještě vaše dylanovská éra trvat?

Myslím, že podobným projektům se budu věnovat vždy, nechci si dávat nějaké časové omezení. Ostatně už na své první desce jsem měla předělávku jeho písně Man in the Long Black Coat, na minulých albech jsem zpívala písně Arethy Franklinové, Otise Reddinga nebo Jimiho Hendrixe. Vždy se k těmto hudebníkům mohu vracet.

Pracuji ale na nových písních a se svou kapelou je už nahrávám. Zdá se, že další mé album bude autorské. Většina nových písní je reakcí na současné politické klima ve Spojených státech.

Hudba je pro mě nástrojem, jenž mi pomáhá v současné době, která umí člověku brát odvahu. Přináší mi radost ze života, pomáhá mi, abych si ji uvědomila. To je podle mě ostatně jedna z nejdůležitějších funkcí hudby – osvěžit a spojovat nás v těžkých časech. Hodně písniček jsem v poslední době napsala s tímto záměrem.

Říkáte, že vaše nové písně jsou reakcí na současný stav americké politiky. Jaká témata vám obzvlášť leží na srdci?

Současné dění vnímám pohledem občana a matky mladé dcery. Přemýšlím o tom, jak aktuální situace ovlivňuje ji. Vyrůstala jsem v době velkých úspěchů v oblasti rovnosti žen. Věřila jsem, že se rychle přibližujeme časům, kdy bude rovnost mužů a žen samozřejmostí.

Ale vládní pravicové síly se sklonem k autoritářství otřásly mou jistotou, že dcera bude žít ve světě rovných příležitostí a bez sexismu. Motivuje mě to, abych jako matka a občan udělala vše, co můžu, a pokusila se o pozitivní změnu. Toto mi leží na srdci každý den.

Joan Osborneová míří na festival Blues Alive v Šumperku.

Joan Osborneová míří na festival Blues Alive v Šumperku.

FOTO: archiv Blues Alive

Jak si vysvětlujete, že je nyní třeba se k těmto otázkám znovu vracet?

Někteří lidé to přirovnávají k situaci, kdy zvednete velký balvan a odhalí se hmyz, který se pod ním hemžil. Sexismus či rasismus v naší společnosti existovaly vždy, jen byly skrytější. Kvůli tomu, že nebyly tak zjevné, na ně bylo snadné zapomenout. Ale nikdy úplně nezmizely. Současnou situaci, kdy se tyto jevy obnažují, lze nahlížet i pozitivně. Máme možnost s nimi něco dělat.

Když jste se přistěhovala do New Yorku, založila jste vydavatelství. Dnes je poměrně běžné, že si muzikanti hudbu vydávají sami. Jak náročné to bylo v osmdesátých letech?

Pro mě to jednoduše vyplynulo ze situace. Koncertovala jsem v New Yorku a začala objíždět další blízká města, například Boston, Washington nebo Filadelfii. Začali jsme s kapelou jezdit na turné v regionu a lidé se nás po koncertech ptali, kde mohou koupit naše alba.

V té době ale na naše dveře žádný velký vydavatel neklepal. Tak jsem šla do knihovny a snažila se vyčíst v knihách, jak vydat vlastní album. Nebylo v tom žádné kouzlo, jen kus práce. Stačil zdravý rozum.

Později jste smlouvu s velkou nahrávací společností podepsala.  V roce 1995 jste pak vydala album Relish, na němž už byl váš největší hit One of Us. 

Ano, to vyšlo u Mercury Records a bylo to tak dobře. Nemyslím si, že kdybych ho vydala sama, mělo by tak velký dosah. Byla jiná doba, lidé neměli internet po kapsách. Když chtěl člověk působit mezinárodně, smlouva s velkou nahrávací společností byla nezbytná.

Rok po vydání Relish jste získala pět nominací na Grammy. Jak jste úspěch prožívala?

Bylo to pro mě velké překvapení. Jistě, chtěla jsem oslovit širší publikum, ale neočekávala jsem, že budu mít tak úspěšný popový hit. Když jsme desku nahrávali, nebylo to něco, na co bychom mysleli. Přála jsem si být s albem spokojená a moci dál oslovovat publikum.

One of Us ale zasáhlo rádia a spustila se lavina zájmu médií, focení, točení klipů i koncertování. Bylo kolem toho hodně práce, musela jsem svou práci představovat v médiích. Chápu, že to bylo nezbytné, ale jako umělkyně jsem cítila, že mi to bere čas, který chci věnovat muzice. Je těžké tyto situace vyvážit a zůstat umělcem, nestát se jen celebritou. Je těžké být obojím najednou, pro mě to bylo frustrující.

Kdy jste nalezla rovnováhu?

Až se to stane, dám vám vědět. Ne, dělám si legraci. Nyní už jsem v úplně jiné situaci. Neprodávám miliony desek a mám pocit, že se má kariéra stala takovou, jakou jsem ji vždy chtěla. Vždy jsem vzhlížela k lidem, jako je Tom Waits.

Je příkladem toho, co jsem si přála dosáhnout. Možná neměl mnoho velkých hitů, ale konzistentně vydává zajímavé desky a má publikum, které se o jeho tvorbu stále zajímá. Tvoří novou hudbu a koncertuje.

Tak jsem si to vždy představovala a mám pocit, že v té pozici jsem. Nemyslím si, že by bylo mou povinností snažit se o velké hity. Chci koncertovat nejen doma, ale i v zahraničí, a jsem šťastná, že mám publikum, jenž mě v tom podporuje. To je velké privilegium.