Článek
Na té aktuální ukazuje většinou velkoformátové barevné snímky, na nichž zaujme v první řadě jejich obrazová nejednoznačnost, mnohde i neidentifikovatelnost. Tohoto dojmu docílila absolutním rozostřením dané kompozice.
Na vernisáži mluvila o tom, že kdysi udělala dvojici stejných snímků a jeden byl ostrý, další rozmazaný. Druhý ji zaujal jako zajímavější, tudíž se vydala výše uvedenou estetickou cestou. Zdůraznila, že chce pátrat pod povrchem, a ráda by, aby se i pozorovatel společně s ní dokázal ponořit pod pomyslnou hladinu prvního vizuálního plánu a toužil hledat další významy.
Odkazy na anděly, duchy i cesty
Materiálu na takové hledání přináší výstava opravdu hodně. Určitou overturu a zároveň i zhmotnění toho, co chce autorka svými díly říci, představuje velkoformátová barevná fotografie nazvaná lakonicky Autoportrét. Jde o složeninu z osmi snímků, na níž vévodí její oči. Mraky nahoře vytvářejí dojem hustého obočí a temná obloha dole roušku. Jako by se dívala Mona Lisa zahalená závojem.
Stejně působí i další snímky. Jsou plné odkazů na anděly, duchy, cesty, květiny i biblické příběhy. Každý z nich si v sobě nese určité poselství, které však není jednoduché rozklíčovat.
Jak máme třeba rozumět dílu „Můj malý bratr začíná rozmlouvat s duchy?“? Na snímku dominuje rozostřená mužská postava, která je zamžená ve zlatavém světle a hledí nahoru na temně modrou oblohu, z níž svítí intenzivní, mrtvolně bílý kotouč světla. Je duchem ona rozmazaná lidská bytost, nebo naopak zmíněné světlo? Kdo tedy rozmlouvá s kým?
Člověk je často přesvědčen o tom, že se v konturách tohoto světa bezpečně orientuje, a co vidí na první pohled, je pevně stanovená skutečnost. Fotografie Rovderové jeho jistotu nabourávají a upozorňují ho na mnoho významů či interpretací výkladu světa.