Nyní přichází s filmem z docela jiného soudku, ale opět s velkými ambicemi. První člověk je příběhem Neila Armstronga a jeho cesty životem až na Měsíc.

Nejsilnější dojem z dramatu, které je prvním, k němuž si Chazelle nepsal scénář (podle knihy Jamese R. Hansena ho napsal Josh Singer), lze vyjádřit slovy přiměřenost, vyváženost. Všechno je dávkované, nic není přehnané, všeho je akorát.

Diváci poznají Neila Armstronga jako člověka, zhruba pochopí, co a jak legendárnímu přistání, které sledovalo v přímém přenosu půl miliardy lidí na celém světě, předcházelo, nahlédnou do hrdinovy duše i do kokpitu Apolla 11.

Vyprávění začíná ve chvíli, kdy Armstrong, ještě jako testovací pilot raketoplánu, zvládne mimořádně složitou situaci. Jeho stroj za ohlušujícího hrozivého rachotu narazí do atmosféry a po nekonečných vteřinách přistane v prázdném prostoru a neméně hrozivém tichu.

Co však nemůže zvládnout Armstrong ani lékaři, je nemoc jeho malé dcerky. Tragédie, která zoufalého otce provází celým filmem až k závěrečnému vykoupení, přitom diváky ani v nejmenším citově nevydírá. Armstrong si trpí uvnitř, ani mluvit o velké ztrátě nemůže, napohled je vyrovnaný, až chladný, kromě jediné chvíle tichého pláče jen smutek v očích prozradí jeho trápení.

Nabídku na přechod do kosmického programu NASA přijímají on i jeho žena jako nový začátek společného života. V následujících chvílích poznáme mnohé z toho, jak ve vesmírném městečku oni i jejich sousedé žili, proč se právě Armstrong stal tím vyvoleným a v jakých komplikacích se cesta na Měsíc rodila.

Až v poslední půlhodině jsme svědky letu, zakončeného proslulou větou „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo“. A těžko se najde divák, který by ji v tu chvíli nevnímal stejně jako hrdina filmu. Tak přesně a s citem pro míru ji Chazelle připravil a natočil.

Film neskrývá politické pozadí dobývání kosmu v šedesátých letech, kdy Spojené státy zaostávaly za Sovětským svazem (po první družici a Gagarinovi ještě během příprav Apolla vystoupil Alexej Leonov jako první z rakety do kosmu). Právě proto se stal americkým cílem Měsíc.

Ani ve vlastenectví netlačí na pilu. Vlajku na Měsíci sice zahlédneme, ale její zabodnutí do povrchu si režisér odpustil a soustředil se na onu malou lidskou stopu a také na malý soukromý čin – pro Armstronga stejně důležitý jako samo přistání.

Všechno vlastně sledujeme zevnitř. To, co se tehdy odehrávalo v NASA, je podáno tak, aby se nezasvěcený divák nenudil a zároveň pochopil dostatečně přesně, oč šlo. Film nezahlcuje technickými detaily, ale ukazuje nebezpečí i tragédie, které přípravu letu provázely.

Chazelle staví na hercích, především na skvělém Ryanu Goslingovi v titulní roli, ale i na Claire Foyové, která hraje jeho ženu. Tichá, klidná, řeklo by se, že až příliš poslušná a chápavá, ale když vyzve muže, aby sám řekl dětem, jaké nebezpečí jeho cesta představuje, vypoví o své síle najednou nesmírně mnoho a divák si právě tehdy nejvíc uvědomí, jak ohromné to před padesáti lety bylo riziko.

I v kosmu se režisér soustředí na vnitřek rakety, rachotící stroje vyvolávají dojem, že jen tak tak drží pohromadě, jen malým okénkem je vidět ven.

V tématu cesty na Měsíc i v tom, že divák od začátku ví, že to dobře dopadne, by mohl být První člověk až příliš podobný Howardovu výbornému Apollu 13. Ale díky tomu, že na rozdíl od Apolla 13, které dává vychutnat i krásu nekonečného vesmíru a je celkově nablýskanější, je První člověk komornější, syrovější, jiný. A to je jedna z jeho velkých předností.

První člověk

USA 2018, 141 min. Režie: Damien Chazelle, hrají: Ryan Gosling, Claire Foyová, Kyle Chandler a další

Celkové hodnocení  90 %