Autor se sice narodil v Mnichově, umění studoval v Londýně či Paříži, ale v současnosti je doma takřka na celém světě. Střídavě žije v Irsku, Německu či Itálii a oblíbil si také jihočeské Netolice. Všude sbírá inspiraci a své vizuální zážitky přetavuje do svébytně pojatých zátiší.

To, co ho dělá výjimečným, je především precizní zpracování skutečnosti, naprosto podrobné vykreslení i těch sebemenších detailů a pak také využívání nepřímých odkazů a symbolických náznaků.

Pomíjivost světa

Výtvarně se vidí především v renesančních či barokních mistrech štětce italské, španělské či holandské školy. Právě v jeho pracích se do naší cynické postmoderní doby dostávají fragmenty světa tak, jak je kdysi viděli a namalovali Leonardo, Sandro Botticelli, Rembrandt, Rubens či Velasquez nebo Goya.

Zelmer ale není kopista, s pouhou nápodobou klasiků by dlouho nevystačil. Proto předměty, zvířata i rostliny prolíná skrze sebe a vytváří zvláštní svět plný takřka surrealistických odboček. Geometrické konstrukce narýsované na ploše obrazů pak vše okolní zaplétají jako fantaskní pavoučí sítě. Proto jednotlivé práce mnohde připomínají vytrhané listy ze staré alchymistické knihy či tajemné stránky Voynichova rukopisu.

Uprostřed centrálního sálu trůní malířský stojan a v něm jako v rámu obraz nazvaný Memento mori. Lidská lebka mezi podzimními zlatožlutými listy, bažantím perem s geometrickou formulí v pozadí akcentuje všudypřítomnost smrti. Pstruh plující vzduchem se čtyřmi svými obtisky v pozadí a brýlemi, knihou a růží zase evokuje pomíjivost všeho, co se děje v našem hmotném světě.

Výtvarný umělec Zelmerova formátu však umí stále plynoucí čas zastavit. A to pomocí malířského štětce a plátna. Protože jejich prostřednictvím může růže kvést na věky věků, ovoce být stále čerstvé a kohout navěky kokrhat.