Článek
Psychopatická hlavní postava, která považuje své vraždy za umění, se mrtvol nezbavuje, naopak si je skladuje a různě si s nimi pohrává a aranžuje je. Považuje se za tygra, který musí lovit neškodné beránky. Při vraždění chce působit zajímavě, vymýšlí, inscenuje a vede dlouhé monology. Trier vraha úplně neodsuzuje, ani úplně nehájí, a rozhodně to není komedie. Humor se moc nekoná.
Samotné vraždění von Trier prokládá dialogy, kde vrah objasňuje své zvrácené nápady a pocity, které se zcela vzdalují běžným lidem. Lidi ostatně nemá rád. Když cizí žena v autě moc mluví, zdá se mu přirozené, že jí musí rozmašírovat hlavu nářadím.
Matt Dillon ve filmu o úchylném vrahovi
Vhledy do duše „úchyla“ nepostrádají jistou zajímavost, jsou věrohodné a srozumitelně podané. Problémy ale přináší struktura příběhu, kdy se vraždí na začátku a scénář pak vlastně nemá kam jít. Co může přijít dál? Zase jen vražda, po ní další a další a další. První hodinu může takový portrét šílence vypadat zajímavě, ale 155 minut je opravdu příliš.
Napětí nebuduje
Od snímku nelze očekávat ani napínavost, příběh ze své podstaty nemůže být napínavý. Oběti se nebrání a policisté se nijak nesnaží, jsou neuvěřitelně slepí, hloupí, nepozorní a lhostejní. Nevidíme, že by po vrahovi šli. Pro diváky bude těžké věřit, že se přesně takto události mohly odehrát, a současně mohou mít problém se vcítit do hlavní postavy. Jack totiž nemá žádné emoce, jen je předstírá. Buď je otevřeně zlý, nebo manipulativně úlisný, když chce oběti k něčemu přemluvit – uvnitř zůstává prázdno.
Herec Matt Dillon byl pro snímek velkou výhrou, jeho psychopat umí být strašidelný, divný a slizký. Ale přes to všechno se diváka emocionálně moc nedotkne. Z každé minuty je vidět, že jde o formální hru a skutečný život ne a ne najít.
Film Jack staví dům se sice rochní v hnusném sadismu, ale stejně je jen průměrně podvratný a šokující. A ani chvilka s Umou Thurmanovou celek nezachrání. Zůstává záhadou, co mělo být poselstvím filmu.