Robert Sedláček svůj snímek mohl natočit prakticky jakkoli, publicitu má už předem zajištěnou. Téma Jan Palach je stále živé a palčivé, jak dokázal mohutný ohlas vynikající třídílné série Hořící keř polské režisérky Agniezsky Hollandové, k níž Sedláčkův film tvoří pandán.

Zatímco ona zkoumala následky Palachova činu, Sedláčka zajímá, co se stalo před ním a jaký člověk vlastně Jan Palach byl. Chce vyprávět příběh člověka, který se odhodlá k naprosto extrémnímu a pro drtivou většinu z nás nepochopitelnému činu. Co se odehrávalo v jeho nitru? Byl to blázen? Snílek, idealista? Bojovník?

Režisér nedává jasnou odpověď a stejně jako ve svých nejlepších filmech se snaží vést s divákem formálně úsporný rozhovor, kdy ticho a pohled do očí mnohdy řeknou víc než slova.

Zuzana Bydžovská hraje matku Jana Palacha.

Zuzana Bydžovská hraje matku Jana Palacha.

FOTO: CinemArt

Sedláček se už před časem etabloval jako výrazně autorská osobnost, jejíž filmy se vzpírají jasnému žánrovému zařazení. Humor vyvěrá ze situací, v nichž by ho nikdo jiný nehledal. Postavy se vyjadřují lakonicky, prostřednictvím úsečných, nicméně funkčních dialogů, což souvisí i s dalším typickým prvkem Sedláčkovy filmařské řeči.

Je jím velmi úsporné vedení herců, v němž není místo pro jakoukoliv machu, pózu nebo okázalá gesta. Souvisí to s tím, že Sedláček je původně dokumentarista. Neustálá snaha přijít věcem na kloub, zjistit, proč se to či ono stalo právě tak a tak, se odráží i v Janu Palachovi.

Jistě, jsou tu historická fakta a souvislosti. Není příliš místa pro fabulaci, příběh studenta, který byl „první pochodní“, prostě Sedláček musí odvyprávět v dějinném kontextu. Přesto je od prvních minut snímku jasné, že tu nepůjde o oprašování dějin a stavění pomníků.

Sedláček bývá nejsilnější v momentech, kdy točí svůj vlastní scénář (Největší z Čechů, Rodina je základ státu). Kdykoli se musel podřídit látce někoho jiného, nedopadlo to slavně, viz například zoufalé Dědictví aneb Kurva se neříká, kde jeho intimní a nenápadně účelný režijní rukopis musel jít z cesty Polívkovu ufňukaně ublíženeckému scénáři.

V případě Jana Palacha, k němuž scénář napsala Eva Kantůrková, ale vše zapadlo přesně na své místo. Sedláček dokáže okamžitě vtáhnout do děje, k čemuž mu pomáhají dobře zvolení neokoukaní herečtí představitelé.

Herec Viktor Zavadil v hlavní roli filmu.

Herec Viktor Zavadil v hlavní roli filmu.

FOTO: CinemArt

Viktoru Zavadilovi jeho Jana Palacha věříme okamžitě, v jeho projevu se mísí „studentské“ odhodlání s vírou ve správnost a potřebnost jeho konání, která je vlastní lidem o generace starším a zkušenějším. Denisa Barešová jako jeho přítelkyně Helenka, zotavující se z následků obrny, není jen jeho přívažkem, ale postavou, která tak trochu relativizuje jeho idealistický přístup ke světu. Zároveň Palacha díky ní nevnímáme jen jako postavu z historie, ale jako člověka z masa a kostí.

Do třetice je ve filmu Zuzana Bydžovská jako paní Palachová. Je to starostlivá maminka, pro niž je Jenda pořád jen malý kluk, po kterém musí uklízet nepořádek v jeho pokoji. Krásně její vztah se synem ilustruje scéna, kdy trvá na tom, že musí Honzovi koupit klobouk, aby jí ve městě nedělal ostudu. „Mami, víš, proč tě mám rád? Celý to tady jde do háje, ale ty se staráš o to, abych měl klobouk,“ odpoví jí.

Za zmínku stojí i Jan Vondráček v roli Palachova profesora a mentora, přičemž jejich společná scéna se zapalovačem symbolizuje takřka vše, oč se celý film snaží. Prostřednictvím drobných, na první pohled nenápadných detailů složit celek, který nebude stavět na okázalých gestech, ale na okamžicích prosté lidské sounáležitosti a porozumění. A právě v nich je největší síla Sedláčkova filmu.

Jan Palach

ČR 2018, 124 min. Režie: Robert Sedláček, hrají Viktor Zavadil, Denisa Barešová, Zuzana Bydžovská, Jan Vondráček, Michal Balcar, Kristína Kanátová a další

Hodnocení: 80 %