Článek
Jak zatím turné probíhá?
Velmi dobře. Většina lidí mě vidí na pódiu poprvé v životě, protože ve většině zemí jsem poprvé, přesto divoce tančí. Toto turné je jedním z mých nejintenzivnějších zážitků vůbec a je to čím dál lepší. Publikum na koncertech Die Antwoord je velice otevřené a vrací mi mou energii. Za nic na světě bych to nevyměnila, je to kouzelný čas.
Jak došlo k tomu, že děláte předskokanku kapele Die Antwoord?
Znám je odjakživa. Vždy jsem byla jejich velká fanynka, protože jsou velmi odlišní. A taková jsem byla v rámci jihoafrické scény od začátku i já.
Jsou to lidé, kteří mění způsob, jakým se běžně něco dělá. Jejich klipy jsou například naprosto nevšední. A i když je třeba mnoho lidí špatně chápe, jsou dál svoji a úžasní. Dokážu se s nimi ztotožnit, protože tím, jaká jsem, také zrovna nezapadám do běžného normálu, a vím, jaké to je, když mi ostatní nerozumí.
Nicméně chci říct, že je miluju už dlouhá léta. Oslovili mě, jestli bych měla čas jet s nimi, a já jsem byla nadšená. Mimo jiné o mně věděli od jedné ze svých tanečnic, která si neustále pouštěla mou hudbu. Myslím, že doporučení od ní pomohlo k tomu, aby se rozhodli vzít mě s sebou. Jsem šťastná, předskakovat své nejoblíbenější kapele je jedinečné.
Mluvila jste o tom, že jste stejně jako Die Antwoord tak trochu jiná. Co dalšího máte společného?
Můj žánr je tak jiný, že jsem pro něj musela nalézt vlastní jméno, protože lidé nevěděli, jak ho nazývat. Říkám mu future ghetto funk. Stejně jako někteří další hudebníci tvoříme dění místo toho, abychom ho jen následovali a imitovali, a nikomu se za to nehodláme omlouvat. A když tomu, co děláme, někdo nerozumí, netrápí nás to. A také máme s Yolandi z Die Antwoord obě poměrně dětský hlas. Kdybychom se snažily, aby zněl jinak, bylo by to směšné. Náš hlas je součástí našeho kouzla. Je třeba být sám sebou, protože to nikdo jiný nedokáže zkopírovat. Nikdo nemůže být vámi víc než vy sami. Každý máme unikátní DNA, a jak se svou jedinečností naložíme, je to podstatné.
Hudbou jste byla obklopená od malička. Vaše matka dokonce vlastnila jazzový klub. Co nejsilněji formovalo vaše umělecké já?
Vyrůstala jsem s maminkou, která mě nekárala, když jsem přišla domů po setmění, ale když mě viděla jít za skupinkou přátel vzadu. Říkala mi, že nikdy nesmím chodit sama vzadu. Kladla mi na srdce, ať jdu vždy na stejné úrovni jako ti, co ostatní vedou, nebo před nimi.
Jako malá jsem tomu moc nerozuměla, pochopila jsem ji až později. Obecně mi vdechla rebelskou mentalitu a naučila mě být v souladu sama se sebou a nestarat se o to, co si o mně myslí ostatní. Vždycky jsem ale rebelovala s příčinou.
Jaké jsou vaše současné důvody k rebelii?
Dnes už nic nevnímám jako rebelii. Moje existence je prostě jenom jiná. Možná se to, co dělám, zdá rebelské někomu dalšímu, ale to vypovídá jen o něm. A nesmírně mě těší, že kolem sebe v Jihoafrické republice vidím čím dál víc sebevyjádření. Lidé se přestávají bát být sami sebou.
Přeju si, aby se žádné dítě nebálo být, jakékoli se mu zachce. Nemusíte nikomu podlézat, abyste dosáhli toho, co si přejete. Stačí tvrdě pracovat a být co nejlepší, pak vás nemůžou odmítnout.