Jak dlouho jste nosila v hlavě nápad realizovat výstavu o okupaci 1968?

Vznikl docela absurdně roku 2004 v Moskvě. Ředitelka Domu fotografie mi navrhla, abych udělala výstavu o sovětských vojscích v Československu v roce 1945 a 1968 a pak i o jejich odchodu v devadesátých letech. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se pro tu myšlenku nadchnul a pomohl mi s přístupem do archivů. Jenže postavit tyto dvě dějinné události vedle sebe bylo pro Rusy nestravitelné. Nakonec se výstava v Moskvě nekonala a přišlo oficiální zdůvodnění, že v Domě fotografie se bude měnit potrubí.

Vy jste to ale nevzdala, že?

Rozhodně ne. Pokračovala jsem v hledání dalších snímků v archivech fotografů a v roce 2008 se uskutečnila výstava v pražském Mánesu. Aktuální výstava má tedy prazáklad tam, samozřejmě bez fotek z roku 1945, ale je rozšířena o podzim 1968, kdy se konaly stávky studentů i demonstrace, a o události kolem sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Vše končí bouřlivými oslavami 28. března na Václaváku, kdy naši hokejisté porazili Sovětský svaz. Dalo by se říci, že výstava zachycuje konec takzvaného pražského jara.

Prostor Křížové chodby a Rytířského sálu na Staroměstské radnici jste si pro výstavu vybrala sama?

Ano, je to má šestá výstava v tom interiéru. Znám ho a vím, co od něj mohu prostorově čekat. Navíc to v něm bude zřejmě na delší dobu poslední výstava, protože ho čeká rekonstrukce.

Jak jste vybírala autory, jejichž díla na výstavě jsou? 

Generaci fotografů šedesátých let znám osobně, a tudíž jsem věděla, koho oslovit. Výstavu tvoří sto devadesát fotek od čtyřiceti dvou českých a slovenských autorů. Jedna fotka je od německého fotografa Waltra Kremera, který pracoval pro magazínu Stern a byl později zabit při konfliktu v Kosovu. O jeho autorství jsem se ovšem dozvěděla nedávno, fotka totiž byla v jedné publikaci, kde neuváděli jméno.

Jediná barevná fotografie je od Libora Hajského z ČTK. Fotky musí být samozřejmě obsahově silné a musí mít i výtvarné kvality. To bylo mé kritérium.

Na výstavě jsou i snímky, které pořídila vaše matka Libuše. Kolik jich je?

Matka byla fotografka a 21. srpna vyrazila jako všichni fotografové do ulic. Na výstavu jsem vybrala sedm jejich fotografií. Jsou to hlavně snímky z míst kolem rozhlasu, kde probíhaly nejdramatičtější okamžiku dne. Zabito tam bylo sedmnáct lidí.

Na výstavě jsou zastoupeni víceméně všichni zásadní fotografové té doby, Vladimír Lammer, Mirek Martinovský, Miloň Novotný, Mirek Hucek, Dáša Hochová, Olda Škácha, Jirka Všetečka a další.

Je nějaký snímek raritní?

Řekla bych, že ten z Liberce, jenž zachycuje moment, jak ruský tank najel a pobořil podloubí na hlavním náměstí. Autorem je liberecký fotograf Václav Toužimský. Jeho snímek v archivech sice najdete, ale vždycky malý, jméno u něho uvedeno není. Velkoformátová kopie na výstavu by z něho udělat nešla.

Zajela jsem tedy roku 2004 do Liberce, ale tam mi ředitel archivu dal zase jen tu malou fotku a řekl, že se nedá zjistit, kdo ji dělal. Vedle nás vytírala podlahu uklízečka, otočila se na nás a řekla, že fotku dělal Vašek Toužimský z družstva Fotografie a že tam pracuje dodnes. Hned jsem se tam vypravila, našla ho a on mi půjčil negativy, které mu po mnoha letech vrátila Státní bezpečnost, protože mu je tehdy zabavila.

Znáte ještě nějaký příběh spojený s danou fotografií?

Ano, třeba ten, který je i v okně radnice jako veliká upoutávka. Starší paní s fotkou Dubčeka a prezidenta Svobody stojí na Václaváku mezi tanky a vojáky. Snaží se asi vysvětlit, že u nás není žádná kontrarevoluce. Autor je dodnes neznámý. Fotku tehdy našla Alena Šourková, šéfredaktorka Československá fotografie, s dalšími devíti ve své schránce.

Kde jste byla 21. srpna 1968?

Bylo mi třináct, táta mě vzal do auta a vezl na Hrad a pak i k rozhlasu. Chtěl, abych vše viděla a zapamatovala si to. V roce 1969 jsem navíc jako skautka stála čestnou stráž u rakve Jana Palacha.

Jaký má dnes význam připomínka okupace z roku 1968?

Invaze v srpnu 1968 je stále memento. Rusko je velká říše, která se nikdy asi nesmíří s tím, že některé oblasti, které patřily do sféry jejího vlivu, jí už nepodléhají. Tanky už k nám asi nepřijedou, ale jsou i jiné cesty, jak toho dosáhnout.