Josef je alkoholik, který se dobrovolně, nikoliv však kvůli sobě, ale kvůli ženě, rozhodl nastoupit na léčení. V prostředí, kde každý měl v minulosti svůj „důvod“ pít a teď věří, že má důvod přestat, se mu s nadhledem intelektuála nad ostatními alkoholiky vcelku daří. Jenže, démon alkohol je věru silný protivník…

Téma to není nikterak originální, situace, které prožívají toxikomani všeho druhu, jsou vcelku standardní. Snaha, ale zároveň pochybnosti o sobě samém, sebelítost a svádění problémů na druhé. Řád léčebny, jeho dodržování a porušování, recidiva i beznaděj...

Svátek vsadil jednak na co největší autenticitu příběhů jednotlivých postav, jednak na herecký výkon Davida Švehlíka.

Pokud jde o to první, jeví se to ve výsledku poněkud dvojsečně. Film, jehož scénář napsal Svátek společně s Formánkem, se zjevně hodně věrně drží předlohy. Hlavní postava má Formánkovo jméno i povolání, film využívá i citace z knihy: Josef si v léčebně zapisuje své postřehy a pocity do deníku a je zřejmé, že s knihou počítá.

To samozřejmě na jedné straně umocňuje sílu, jíž jeho příběh působí, ale zároveň to občas škodí filmovému vyprávění. Nezřídka se totiž stává, že Josefův komentář, který celý film provází, je trochu moc deklamativní, ale hlavně zbytečný, protože jen doříkává to, co divák na plátně vidí, a mluvit o tom není třeba.

David Švehlík a Jaroslav Dušek

David Švehlík a Jaroslav Dušek.

FOTO: Bontonfilm

To především díky tomu, že druhá sázka – na Davida Švehlíka – vyšla perfektně. V jeho podání uvěříme doslova všemu, co postava prožívá. Švehlík má nesmírně bohatou mimiku a schopnost vyjádřit předepsané pocity očima, takže ani v některých velmi dlouhých záběrech beze slov nenudí, nanejvýš jen poskytne divákovi chvíli k zamyšlení, což u daného tématu rozhodně není od věci.

Věříme mu stejně tak jeho propady, sebeklamy a utrpení jako odhodlání se s alkoholem porvat. Proměnil velmi podstatně svou postavu od jednoho pobytu k druhému. Ze spisovatele, který s lehkou nadřazeností pozoruje spolupacienty a vlastně je tak trochu využívá k vlastní terapii, se při recidivě stal mnohem pokornější člověk. Konečně si snad uvědomil, že na tom není o nic lépe než ostatní a že jenom když se bude chtít vyléčit sám kvůli sobě, má naději. A že síla je v soudržnosti kolektivu alespoň tady, v léčebně, když už po odchodu bude na svůj boj každý sám.

Ostatní dostali logicky méně prostoru než hlavní postava, přesto jejich osudy opět i díky výborným výkonům zejména Ondřeje Malého v roli bývalého vrcholového sportovce, ale také Jaroslava Duška jako pomateného vizionáře, Ivana Fraňka nebo Jaroslava Plesla diváky zaujmou. Byť nemají tak silné scenáristické zázemí a odskoky k nim plynulost vyprávění chvílemi rozbíjejí.

Méně propracované a ne tak působivě zahrané jsou postavy lékařů a zdravotního personálu, které neopouštějí předem dané škatulky. Mnoho prostoru nezbylo ani na ty, kdo čekají venku, ale to nevadí, protože Formánkovi a Svátkovi jde ve filmu především o boj, který závislý člověk svádí sám se sebou a pro sebe.

Sport, konkrétně běh, jenž bývá v odvykání velkým pomocníkem, se nakonec stal spíše jen kulisou, jeho význam tu z pohledu diváka není takový, jak tvůrci původně anoncovali, přesto jeho prostřednictvím dostali do filmu alespoň stopu naděje.

Úsměvy smutných mužů

Česko 2018, 92 min. Režie: Dan Svátek, hrají: David Švehlík, Jaroslav Dušek, Ondřej Malý, Jaroslav Plesl a další

Celkové hodnocení: 70 % 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: