Článek
Letošní ročník ukázal především dvě problematické stránky dnešního loutkového divadla. Jednou z nich je přetrvávající odklon práce s loutkou. Na tu rezignoval i hradecký Drak v londonovském Bílém tesákovi.
Nabídl sice drsnou mužskou souhru, ale zároveň několikrát zradil vlastní princip, v němž psy nahradili muži a Bílý tesák byl objektivem kamery, s nímž publikum i pes objevovali svět. Jenže kameru nelze podrbat za ušima, a tak se Tesák zvolna proměnil v herce, a nakonec došlo i na realistickou projekci psů.
Pouze skromný náznak loutek se objevil i v molièrovské a lullyovské opeře-baletu Krása střídá nádheru souboru Geisslers Hofcomoedianten, stejně jako ve „wild west show“ Deadtown Divadla bratří Formanů, jež v první části nabídla revuální a dokonale provedenou smršť tanečních, hudebních a akrobatických čísel a ve druhé perfektně herecky oživený němý western.
Podívaná jako vždy plná fantazie a imaginace, jen to vedro v dřevěném „saloonu“ bratří Formanů usvědčovalo představení z trochu neúměrné délky.
Druhým rysem je absence dramaturgie, patrná u řady inscenací. Obě faustiády v provedení souborů Buchty a loutky i Handa Gote troskotaly na rigidně pietním přístupu k původním loutkářským textům. Nesourodostí sledovaných dějů a témat trpěla i jinak půvabná práce s předměty v bratislavském Deduškovi Matiji Solnceho, stejně jako spejblovský noir muzikál pražského Divadla S+H, předmětně nápaditá Mijoko a hvězdy kladenského Lampionu či snaha o oživení klasické komedie Sliby panenské polského souboru z Bialystoku.
Přesto si diváci ze Skupovy Plzně mohli odvézt několik krásných zážitků. Především to byl půvabně, loutkářsky vynalézavě a s velkou energií zahraný Bajaja pražského Studia Damúza, něžný a prostě zahraný Ráj dánského Theater Reflexion, snové i naléhavé, herecky a výtvarně krásné Ostrovy libereckého Naivního divadla či Havelkův vratislavský Pomník o budování a bourání kultovních monumentů.