Článek
Slavnostní atmosféra byla podtržena i úvodem, zazněly obě hymny za sebou, což připomnělo dobu před rozdělením státu. Pak již současný šéf orchestru Brit James Judd řídil skladby Fibicha, Suchoně a Janáčka a byl to velice dobře sestavený program. Po kratší Fibichově předehře Komenský přišla na řadu dvě velká díla – Suchoňova kantáta Žalm zeme podkarpatskej a Janáčkova Sinfonietta – a ukázala orchestr ve velice dobrém světle.
V kantátě z roku 1938 Eugen Suchoň s velkým vlasteneckým posláním vytvořil základní dílo pro slovenské sbory. Slovenský filharmonický sbor se sbormistrem Jozefem Chabroněm v ní ukázal své přednosti. Pochvalme českého sólistu zpívajícího perfektní slovenštinou, tenoristu Jana Vacíka, jenž se tak po čase opět připomněl pražskému publiku. I v Sinfoniettě se k orchestru připojilo třináct českých žesťových hráčů hrajících fanfáry na empoře, a tak společně s orchestrem pod Juddovým vedením vytvořili nádhernou tečku za festivalem.
Ohlédnutí za festivalem
Hodnotíme-li právě skončený 73. ročník festivalu, musíme ocenit, jak se organizátoři vyrovnali s výročími a jakou zajímavou směs klasiky, staré hudby a moderny naservírovali posluchačům.
Kromě domácích souborů je třeba zmínit i skvělé výkony některých prvotřídních zahraničních orchestrů (Amsterdam, Curych, Budapešť), u staré hudby skvělé projekty Johna Eliota Gardinera a Jordiho Savalla (Bach, Jeruzalém). Kolem šedesáti koncertů festivalu nabídlo i mnoho českých premiér (za všechny skladba Lukáše Sommera) a kromě experimentální hudby současnosti se dostalo i na naši skladatelskou modernu (Kabeláč, Bořkovec) či díla skladatelů emigrantů (Husa, Novák). Právě skončený ročník Pražského jara lze bezpochyby považovat za vydařený.