Organizátoři pojali expozici moderně. Chtěli ukázat, že Rychlé šípy mohou existovat i v postmoderní době. Padesátka současných komiksových kreslířek a kreslířů vymyslela novodobé příběhy a zasadila je do netypických kontextů. Lze tedy vidět Mirka Dušína a spol. jako odbojáře v roce 1941, jako kovboje z Limonádového Joea či swingovou kapelu poraženou v soutěži Mikim Volkem.

Autoři je zobrazují v různých věkových kategoriích, od malých kloučků přes dorostence, dospělé muže až po důchodce v chudobinci. Navíc je konfrontují i s tím, co bylo u originální verze tabu, s lidskou sexualitou. Jiří Zimčík vypráví téměř ladovský příběh s nahou rusalkou. Její bělostné tělo s nahými ňadry obklopené členy klubu vytváří opravdu zvláštní kontrast. Jiří Grus pojal komiks zase jako poněkud genderově nekorektní boj Rychlých šípů s dívčím klubem feministických amazonek.

Rychlonožkův příběh

Vrcholem posunu témat je černobílá komiksová story Rychlonožky, který v roli policisty pomáhá a chrání od Františky Loubat nebo marťanská sci-fi Zuzany Čupové.

Je obdivuhodné, jak tvůrci pracují s archetypy figur. Ty jsou sice předem jasně dané typickým barevným oblečením nebo účesem, nicméně každý z nich si najde prostor pro vlastní vizuální cestu.

Jak se to tomu kterému vydařilo, lze zkonfrontovat s komiksy originálních tvůrců Jana Fischera, Bohumíra Čermáka, Václava Junka a také bývalého bandžisty skupiny Greenhorns a autora posledního příběhu Rychlých šípů Marka Čermáka. Ten se objevil i na vernisáži a před třemi lety o sobě dal vědět, když namaloval plakát skupiny Monkey Business k turné nazvanému 15 let na stezce kamarádství.

Kouzlo Rychlých šípů stále funguje, protože kladní hrdinové mohou bez problémů procházet dekádami. A vyčítat jim, že žijí ve vlastním zidealizovaném světě, je stejně nesmyslné, jako se pozastavovat nad předimenzovanými schopnostmi Batmana či Supermana.