Tak začíná inscenace Zbyhoň!, na níž se kromě dvojice autorů podíleli i její herci. Zbyhoň je jedním z hrdinů Rukopisu královédvorského, který s Rukopisem zelenohorským tvoří dvojici nejslavnějších falz české národní historie. Činohra ND slibovala vyrovnat se s dnešním dědictvím Rukopisů, respektive s jejich horlivým, silně protiněmeckým vlastenčením, a to akcentem na novodobý vzrůstající nacionalismus. Místo toho však inscenátoři v čele s režisérem Janem Fričem nabídli jen trapný, tematicky i tvarově rozplizlý večírek.

Zájem o Rukopisy, jejichž odkazem je prodchnutá výzdoba historické budovy Národního divadla, je chvályhodný. A právo na jejich reflexi, byť v sebedrsnější podobě, by jistě nikdo mladé tvůrčí generaci ND neupíral. Naopak.

Jenže tvůrce ve skutečnosti Rukopisy vlastně vůbec nezajímají. Neučiní jediný pokus přiblížit je divákům, natož k nim zaujmout jakékoli vlastní stanovisko. Slouží jen jako východisko k taškařici, jež po vzoru pejska s kočičkou semele vše, co jen tvůrce napadlo. Od macerovaného mozku Palackého přes Slovanskou epopej až k okupovanému pohraničí, rivalitě Čechů a Slováků, trdelníkům, korupci a psím útulkům. To vše kořeněno bujarým vtipem ve stylu „Už mi stojí řopík!“.

Mezitím se recitují a zpívají nesrozumitelné texty Rukopisů. Nakonec dojde i na citové vydírání, kdy v závěru ochotnější část publika stojí a procítěně pěje českou hymnu.

Problém inscenace tkví nejen v naprosto neujasněné myšlenkové konstrukci, ale i v samotném stylu, který snaživě předstírá spontánnost a improvizaci, ačkoli obojí je hercům na hony vzdálené. Z ukřičeného devadesátiminutového balábile jen vzácně probleskne, že by skutečně mohlo jít o polemiku s dnešním nacionalismem a fanatismem.

Kdo se chce skutečně něco dozvědět o Rukopisech, nechť si koupí a přečte dobře zpracovaný program i s jejich otištěnými texty. Je to přínosnější než trávit čas na tomhle „úžasném večírku“, jak si ho herci sami snaživě pochvalují. Škoda promarněného času i tématu.

Jan Frič, Milan Šotek a kol.: Zbyhoň!

Režie Jan Frič, dramaturgie Milan Šotek, scéna Nikola Tempír, hudba Jan Kudláč. Světová premiéra 17. května na Nové scéně ND, Praha

Hodnocení: 20 %