V plném sále ho řídil jeho současný šéf, Ital Daniele Gatti a nastudoval pro Prahu díla Webera, Prokofjeva a Mahlera. Úvodní předehra Carla Marii von Webera k opeře Euryanthe byla společným projektem s orchestrem Pražské konzervatoře, takže si vedle zkušených kolegů zahráli i naši mladí.

V následujícím Prokofjevově Klavírním koncertu č. 3 C dur exceloval ruský pianista Daniil Trifonov vynikající technikou i nádherným úhozem, zejména poslední věta byla dokonalá smršť.

Po pauze pak přišel vrchol večera – Mahlerova Symfonie č. 1 D dur. Její začátek byl však narušen neuvěřitelným trapasem, když dirigent s nastoupeným orchestrem museli čekat asi pět minut na loudající se opozdilce. Co si asi hosté mysleli o pražském obecenstvu, si lze těžko představit, a výkřiky slušnějších diváků „hanba“ byly zcela namístě.

Způsob, jakým Nizozemci (což je trochu nesprávné označení, neboť orchestr tvoří hráči 25 národů) přednesli Mahlerovu symfonii, lze označit za strhující. Dirigent vystihl spojení všech groteskních i vážných momentů v díle a vznikl tvar, jenž měl neuvěřitelnou barevnost, o jistotě všech skupin v orchestru (využívá i nezvyklého rozestavení hráčů) nemluvě. Byl to zážitek z největších a nastavil festivalu vysokou laťku.