Jste znám jako dlouholetý přítel českých spisovatelů a české literatury. Kdy jste se s ní setkal poprvé?

Bylo to už v raném mládí. Jako chlapec jsem přečetl Haškova Švejka, kterého miluju. Samozřejmě to byl Karel Čapek, kdo mě pak také oslovil. Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s Františkem Benhartem, který překládal mé knihy. Byl prostředníkem k setkávání s českými autory. Hodně cestoval a i já jsem ho navštěvoval u vás. Publikoval v řadě periodik, v Literárních novinách, a tak mě seznamoval s novinkami.

Četl jsem Milana Kunderu, Ivana Klímu, se kterým jsem se také setkal. Tvorba českých tvůrců je mi blízká i ironií a humorem které máme podobné.

Jak vzpomínáte na setkávání s českými spisovateli působícími v exilu i s autory oficiální literatury v době předlistopadové?

To byli ale přece také spisovatelé a dobří. My ve Slovinsku jsme měli v tomto smyslu podobnou zkušenost – třeba s autory katolické orientace, kteří tvořili před druhou světovou válkou. Učilo se o nich ve školách, ale upadli v nemilost. Jsem rád, že se situace stala normální, vždyť literatura je přece pluralitní umění.

Setkal jsem se tehdy třeba s Václavem Duškem, který u nás také byl, a strávili jsme spolu mnohou hezkou chvíli, včetně posezení u sklenice vína. Dodnes vzpomínám na jeho román Tuláci. Nerozumím úplně přesně česky, přesto jsem vnímal osu příběhu této knihy. Moc se mi líbil.

Drago Jančar

Drago Jančar

FOTO: Petr Horník, Právo

Už jste se zmínil o Františku Benhartovi (1924–2006), který přeložil do češtiny více než sedmdesát děl slovinských autorů. V osmdesátých letech to bylo i vaše drama Profesor Arnož a ti jeho, později Galejník, Špiclování Godota, Pohled anděla a další. Jak na něho vzpomínáte?

Benhart byl osobitý člověk. Dokázal vystihnout literární hodnoty díla, jeho politický význam. Vnímal ho jako lidské i estetické poselství. Pro překlad mých knih udělal mnoho. Vzpomínal, jak cestoval kdysi od jedné slovinské vesnice ke druhé, aby poznal naši zemi.

Spojovala nás i zajímavá epizoda. V jedné své knize jsem psal o vlaku českých umělců, kteří jako velcí slavjanofilové navštívili Slovinsko. Když jsme se poznali, vyprávěl mi, že v účastníkem onoho vlakového zájezdu byl i on.

Co vás vedlo k tomu, že jste děj románu Dnes v noci jsem ji viděl umístil do časů nacistické okupace Slovinska?

V Mariboru byla silná německá menšina, která zprvu vítala nacistickou okupaci s iluzí, že jde o jakousi obdobu rakouského vlivu z časů Rakouska-Uherska. Zvláště v souvislosti s tradicí jugoslávského království. Jenomže se vše změnilo. Nastoupilo gestapo a s ním přišel brutální teror.

Byla to obdoba situace, kterou jste za Protektorátu Čechy a Morava prožívali také. To vše je v románu spojeno s láskou, s pomocí partyzánům. Rozčarování lidí bylo velké. Oběťmi se stala slovinská inteligence, učitelé, lékaři.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: