Od roku 2015 je šéfdirigentem Státního divadla opery a baletu v ruském Jekatěrinburgu. V polovině dubna převzal v Moskvě prestižní výroční celoruskou cenu Zlatá maska jako nejlepší dirigent za nastudování opery Mieczysława Weinberga Pasažérka.

To ale není první Zlatá maska, o kterou jste se pro Jekatěrinburg zasloužil?

První dvě Zlaté masky jsme dostali v roce 2015 za inscenaci opery Philipa Glasse Satyagraha. Tehdy jsme měli pět nominací, také za přínos dirigenta, a získali jsme dvě – zvláštní cenu pro sbor a zvláštní cenu kritiky, což je opravdu prestižní ocenění.

Za nastudování Pasažérky jsme letos získali opět dvě Zlaté masky. Cenu za nejlepší ženskou roli dostala sólistka Naděžda Babintseva za hlavní roli Lízy, přičemž její konkurentkou byla i Anna Netrebko za titulní roli Manon v Bolšom těatru, a já cenu v kategorii Opera – nejlepší práce dirigenta v opeře.

Přibližte tuto u nás prakticky neznámou operu...

Pasažérku napsal v roce 1968 skladatel Weinberg narozený ve Varšavě, který po obsazení Polska Němci utekl do sovětského Ruska. Ani tam to jako Žid neměl snadné, nicméně byl chráněncem a přítelem Dmitrije Šostakoviče, na jehož přímluvu byla Pasažérka uvedena poloveřejně a pouze koncertně za doprovodu klavíru v moskevském Domě skladatelů.

V roce 2010 ji pro operní veřejnost objevil režisér David Pountney na festivalu v rakouském Bregenzu a poté byla uvedena i na dalších evropských scénách.

Odehrává se po druhé světové válce na lodi během plavby do Brazílie. Odhaluje se minulost ženy, která byla hlavní dozorkyní v koncentračním táboře v Osvětimi a má na svědomí stovky životů. A na té lodi potkává jedinou ze svých obětí, která přežila. Až dosud nebyla Pasažérka v Rusku scénicky provedena. Jekatěrinburg byl první.

Získal za ni dvě ocenění. V jak silné konkurenci jste se jako dirigent ocitl?

V širší nominaci bylo zhruba osmdesát pět dirigentů z celého Ruska, v užší osm. Nominaci na Zlatou masku předchází celoroční cestování expertního týmu kritiků po operních domech v celém Rusku a to tak, že jezdí neohlášeni na běžné reprízy.

Jsem nesmírně rád, že jsme cenu, v oboru srovnatelnou s americkými filmovými Oscary, získali opětovně právě my.

Oliver Dohnányi

Oliver Dohnányi

FOTO: Petr Horník, Právo

Potvrzuje, že se z provinční scény během několika let stal silný hráč na ruském operním poli. Přede dvěma měsíci jsme dostali i celoruskou cenu Oněgin jako nejlepší operní divadlo a za inscenaci Pasažérky cenu gubernátora. Se Satyagrahou i Pasažérkou jsme zváni na hostování do Moskvy i Petrohradu. O Jekatěrinburgu se dnes mluví s uznáním. A právem. Tamní kvalitní umělecký tým si to zaslouží.

Obě díla představují progresivní operní dramaturgii.

Od svého příchodu do Jekatěrinburgu se snažím sledovat dvě repertoárové linie. Kromě diváckých titulů Aida, Rigoletto, La traviata či Turandot zařazujeme i díla autorů, kteří se objevují v Rusku poprvé, ať už to jsou Glass nebo Weinberg. Troufám si tvrdit, že v tomto jsme progresivnější než operní scény v Moskvě či Petrohradu.

Letos jste na tuto linii navázal uvedením opery Řecké pašije Bohuslava Martinů. Proč?

S režisérem Thaddeusem Strassbergerem jsme uvedli první verzi Řeckých pašijí, což je opět významná událost, protože v Rusku se z operního díla Martinů dosud hrála jen komorní opera Ariadna.

Uvedení neznámého díla provází prezentace skladatele formou výstavy, koncertů či přednášek. Proto se i 20. dubna v jekatěrinburském Centru Borise Jelcina konala beseda Opera a náboženství za účasti ředitele Institutu Bohuslava Martinů Aleše Březiny, předsedy Mezinárodního výboru přátel Nikose Kazantzakise Georga Stassinakise, ředitelky Řeckého kulturního centra v Moskvě Theodory Jannitsi, ruských hudebních kritiků a vědců. A na koncertně jsme uvedli jeho 4. symfonii, sborovou kantátu Kytice a komorní skladby.

Jak vnímá vaše snažení a úspěchy tamní publikum?

Jekatěrinburg je město větší než Praha, s velkou kulturní tradicí. Vedle operního a baletního souboru, který rovněž sbírá prestižní celoruské ceny, je tu řada dalších komorních scén.

Kromě tradičního operního publika se nám podařilo získat mladé lidi, vysokoškoláky, takže máme i na Glassovu Satyagrahu stále plno. Také proto, že se snažíme o kvalitní a moderní podobu operních inscenací.

Nadšeně byly přijaty i Řecké pašije v novém ruském překladu. Opera z poloviny padesátých let minulého století pojednávající o uprchlících marně hledajících azyl a porozumění, o konfliktech plynoucích z rozdílné víry i sociálního postavení nabyla dnes na velké aktuálnosti. Hudba Bohuslava Martinů je natolik silná, že se diváci ani umělci neubrání dojetí.

Máte při tak náročném programu ještě čas i na svá další světová hostování?

Samozřejmě daleko méně než dřív, má hlavní péče patří dnes Jekatěrinburgu. Ale loni jsem uvedl v Budapešti Meyerbeerovu operu Hugenoti a doufám, že se mi podaří navázat na svou pětadvacetiletou spolupráci v Leedsu.

V Jekatěrinburgu mám před sebou kromě nastudování Pucciniho Turandot další úžasnou moderní operu, jejíž titul zatím nechci prozrazovat, ale která je jako stvořená pro ruské publikum. U příležitosti její premiéry se chystáme uspořádat velké skladatelské sympózium s autorskou prezentací nových operních děl.