Článek
Vzpomenete si ještě, jak jste se přidal ke Spolektivu?
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem hrál v rockové kapele Vratká poloha band. Tehdy fungovaly na českobudějovických kolejích asi čtyři rockové skupiny, můj pokus založit jazzovou skončil nezdarem. Studenti tehdy žili jinak než dnes. Chodilo se skoro denně na kulturu, hráli jsme divadlo, všichni muzikanti, herci a výtvarníci o sobě věděli.
Nikdo nepřemýšlel o budoucnosti, nebo dokonce kariéře. Členem folkového Spolektivu byl můj spolubydlící, houslista Lukáš Holec. Skupinu jsem tedy dobře znal. Pak mě kapelník Jarda Hnízdil oslovil s prosbou o hostování, šlo o dvě písničky v klubu na kolejích. Když pak ze skupiny odcházel flétnista Vláďa Světlík, stal jsem se stálým členem.
Kdo vás zná víc, ví, že máte rád především jazz a nekonvenční hudbu. Jaroslav Hnízdil ale začínal jako písničkář, což se do počáteční tvorby Spolektivu výrazně promítalo. Jak jste se spolu sžívali po hudební stránce?
Karel Velebný v knize Jazzová praktika 2 má na straně devadesát sedm dvacet bodů nazvaných Kriteria jazzového hudebníka. Jedenáctý zní: Je mnohostranný – dovede se přizpůsobit různým hráčům a stylům. Než prosazovat svoje hudební invence za každou cenu, považuji za lepší sloužit hudebnímu celku a nekazit to, co hrají ostatní. Sžívali jsme se dobře.
Antonín Vidlák.
V kapele se sešly velmi různorodé osobnosti a každý z vás má podíl na jeho tváři. O žánrovém zařazení Spolektivu se proto diskutuje od jeho vzniku. Jak to vidíte vy?
Myslím, že co se týče přístupu k tvoření, vztahu k notám, chápání smyslu hudby a zdrojů hudební inspirace jsme opravdu různé osobnosti. V době studií bylo na jednom našem letáčku napsáno, že se přikláníme k ultramaringotovému pojetí folku. A tak nějak to myslím je.
Kam se podle vás kapela po svém obnovení vyvíjí?
Určitě souhlasím s tím, co už několik publicistů psalo, že se od hudebního experimentu přesouváme k formálně čitelnějším plochám, od depresivních textů k běžným životním výpovědím. Hudba se stala přímočařejší, píší. Doufám ale, že je snad pořád dost nápaditá a pestrá oproti výplachům mozků v některých rádiích.
U písní jste čím dál častěji podepsán jako autor. Jak se podílíte na aranžích?
V první fázi přinese někdo písničku, vezme kytaru a zazpívá. Já nahraju ve studiu demo, které nazpívám, jak umím. Pošlu to všem e-mailem v MP3 a přiložím word dokument s akordovými značkami. Raději skládám u klavíru. Je to svobodnější. Kytara je spojena s akordovou značkou a jejím hmatem, těžko se na ní alterují kvinty, především směrem dolů. Je to dáno laděním strun a intervaly mezi nimi. Na klavíru je všech dvanáct půltónů nejen rovnoprávných, ale hlavně pro prsty dobře dostupných.
Potom to mají kluci samozřejmě těžké, když se s tím musí popasovat u kytar. Druhou činnost – aranžování – jsme odjakživa dělali na zkouškách společně. Začíná se pochopitelně od beglajtu. Teprve když to šlape, můžu já vymýšlet něco na dechy. Hledáme společně, který z dechových nástrojů by tam byl nejvhodnější a co asi by hrál. Někdy autor má přímo hudební nápad, který napíše, nebo zazpívá.
Máte nějaké české vzory či hudební zdroje, které jsou pro vás inspirativní?
Z české folkové hudby mám nejradši Nerez a starý Marsyas. Hlavně to první album bez názvu, které začíná Hrnkem. Taky mám rád Viktorína, Ebeny a něco z Ulrychovců. Vážím si Křesťana, na koncertech Druhé trávy má i jazzman co poslouchat. Naposloucháno mám snad dost. Nejvíc však světový jazz.
Když opomenu povinné klasické hráče, mám rád Carlu Bley, saxofonisty Paquita dʼRiveru, Charlieho Mariana, Stefana Di Battistu, Zbigniewa Namyslowského, Jonase Knutssona, Petera Maternu, Paula McCandlesse na sopránku i na hoboj. Posledním mým objevem jsou projekty vietnamského kytaristy z Francie Nguena Le.
Jak jsou pro vás důležité texty? Podílíte se i na jejich tvorbě?
Tak to rozhodně ne! K velkému štěstí posluchačů. Nedokážu napsat slušnou poezii. Jsem nebásník a mou doménou jsou nebásně, které vymýšlím s devítiletým synem Lojzíkem. Například: Po snídani zakrátko, uvidíme zvířátko. Vyjdeme si na dvoreček, najdeme tam sto slimáků španělských.
Jsem rád, že Spolektiv má dobré textaře a že se v kritikách vyzdvihuje kvalita textů. To je moc dobře. Sám však nepřispěji. Básnické střevo mi nebylo dáno.
Spolektiv si v dubnu připomíná třicet let od svého založení. Od chvíle, kdy se vrátil po pauze na pódia, odehrál spoustu koncertů, vydal druhou desku... Jak vidíte jeho budoucnost? A jako roli v ní chcete hrát?
Roli chci hrát tu, že chci hrát. Velikou práci dělají Jarda s Martinem při propagaci kapely a při hledání příležitostí. Hlavně díky Martinovi se rozjelo naše hraní do takové šíře. Včera jsem se díval, že na srpen máme naplánováno jedenáct koncertů. Pro mě je to v pohodě, já jsem učitel hudby a v červenci a srpnu si to můžu dovolit. Horší je skloubit práci a kapelu v průběhu roku.
Abych se přiznal, nevím, kam se to bude vyvíjet, jak dlouho se budeme ještě prosazovat. Učím na klarinet syna basisty Jurače z Divokýho Billa a ten říkal, že jim to trvalo osmnáct let. Tak snad to stihneme. Mně v té době bude sedmašedesát.