Hlavní obsah

Sudkova cesta k dobrému světlu

Právo, Jan Šída

Výstavu slavného fotografa a zároveň kolínského rodáka Josefa Sudka (1896–1976) připravila Galerie města Kolína ve spolupráci s regionálním muzeem. Trvat bude do 23. června. Více než tři desítky prezentovaných černobílých snímků představují výběr z rozsáhlého archivu muzea.

Foto: katalog výstavy

Sudkovo pochopení světla je obdivuhodné. Svatý Vít. Portfolio (1926–1927).

Článek

Autor expozice Aleš Rezler si dal za cíl ukázat autorova díla v širokém tematickém spektru. Kromě slavného portrétu Sudkova přítele a kolegy Jaromíra Funkeho zařadil pražská městská zastavení, přírodní panoramata z Kolínska a Polabí, klasická zátiší s ovocem, skleněnými předměty a květinami, ale třeba i momentku ze sportovního prostředí.

Svět jako ateliér

Co je u klasika naší fotografie obdivuhodné, je jeho posedlost fenoménem světla, lépe řečeno jeho sveřepým hledáním a nekonečným putováním za co nejideálnějším úhlem dopadu. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že zhmotnění nehmotného v určitý čas a zakonzervování na věky věků je tím primárním, o co mu při tvůrčím procesu šlo. Jako by zobrazované předměty, případně stavby či lidé, byly až druhotné a někdy téměř nepodstatné.

Autor k jakémukoli tématu přistupoval jako k zátiší. Okolní svět se stal jeho ateliérem a slunce nejlepším reflektorem. To, co si ověřil ve skutečné ateliérové práci (například v cyklu Skleněné labyrinty), aplikuje i v plenérové práci. To ovšem klade akcent na trpělivost a pozornost, protože vystihnout ten správný moment a umět ho přenést na fotografickou desku není jednoduché. Musíme si totiž uvědomit, s jakým archaickým a těžkým aparátem Sudek pracoval.

Dokázal vyčekat nejen ideální světelnou konzistenci, ale i ideální seskupení předmětů či živých bytostí. Učebnicový příklad představuje fotografie Svatý Vít. Portfolio (1926–1927). Interiér chrámu je zahalený v prvním plánu šerosvitem, který kontrastuje s výrazně osvětleným gotickým obloukem, pilíři a ochozem, jež vytvářejí druhý plán. Ovšem geniální tvůrce přidal nadstavbu, která dělá z v podstatě banálního obrazu mistrovské dílo. Je jí intenzivní paprsek světla, jenž šikmo zleva dolů rozkrajuje celou kompozici ve dví.

Připomíná to platonský dualismus. Dole je svět, hmotný a nedokonalý, utopený ve stínu. Lidé v něm vypadají pouze jako tušené siluety. A nahoře je svět dokonalý, svět idejí prodchnutý paprskem božího prstu.

V dalších pracích manipuloval autor už jen se stíny a polostíny. Snímek Bernštejn. Z parku (1926) je zahalený krustou inverzní mlhy. Díky rozostřenosti vzniká v kompozici napětí, protože pozorovatel se musí snažit vstoupit do sudkovského světa, aby pochopil, co vlastně vnímá.

Podobnou světelnou image má i momentka z nábřeží (U Vltavy, 1926–1928). Černá příď lodi trčí výhrůžně z hluboké temné vodní hmoty a její záď se ztrácí někde v horizontu. Na něm je jediným opěrným bodem v kouřmu se ztrácející silueta Šítkovské vodárenské věže. Její baňatá kupole se zabodává do mlžné klenby vodního oparu.

Panoramatická kolínská přírodní témata ukazují krajinu tak, jako by se blížila bouře. Temná mračna, siluety stromů, jejich odlesky ve vodě evokují japonské expresivní filmové snímky režiséra Akira Kurosavy.

Světlo, které dělá Sudkovy fotografie tím, čím jsou, by se nedalo dnešní moderní technikou vůbec zachytit. Právě archaičnost a určitá nedokonalost dělá tyto práce originální a díky tomu i stále aktuální.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám