Návštěvníci večera se mohou těšit na hudebníky ze skupin Status Quo, Gotthard, Supertramp, The Hooters a Saga. Před blížícím se koncertem jsme hovořili s Johnem Helliwellem, saxofonistou progresivní britské rockové skupiny Supertramp.

Proč jste přijal pozvání na koncerty Rock Meets Classic?

Poprvé jsme o možnosti se zapojit hovořili s pořadateli loni na podzim. Probral jsem to se zpěvákem a klávesistou Jessem Siebenbergem a oba jsme měli chuť se zúčastnit. Sice jsem žádný z předchozích ročníků neviděl, ale už asi tři roky o té akci vím a její princip se mi líbí.

Těším se, až se to přiblíží, protože pozvaní umělci se zkoušek zúčastňují až v úplně poslední fázi. V současné době se připravují aranže a pořadatelé pracují s kapelou, orchestrem a sborem.

FOTO: Pavla Harmanová

Při Rock Meets Classics se setkáte s řadou dalších skvělých rockových muzikantů. Na koho z nich se nejvíc těšíte?

Znám se s Michaelem Sadlerem z kanadské kapely Saga. Loni jsme spolupracovali na rockové opeře Excalibur, bude milé se opět potkat. Během propagace této akce jsem se seznámil s Erikem Bazilianem z The Hooters, těším se, až ho uvidím na pódiu. Hudbu Francise Rossiho ze Status Quo mám rád. A muzikanty ze švýcarské skupiny Gotthard zatím neznám, takže jejich hudba pro mě bude něco nového.

O vašem vztahu k rocku netřeba pochybovat, nicméně jaký máte vztah ke klasické hudbě?

V devadesátých letech jsem se vrátil do školy a klasickou hudbu jsem studoval. Tehdy jsem hrál mnoho moderní klasické hudby.

A co se týká formátu Rock Meets Classic, ve kterém se setkává symfonický orchestr s rockovou hudbou, mám podobné zkušenosti právě z rockové opery Excalibur. Mám hraní s orchestrem rád, ten zvuk je výjimečný. Těším se na spojení orchestru a písní Supertramp.

Co přesně se vlastně bude během koncertu na pódiu dít?

Jaké písně přesně zazní, bude překvapením. Můžu vám prozradit jen to, že ode mě uslyšíte jak hru na saxofon, tak na klarinet. Jsem přesvědčen, že to bude příjemný a pestrý večer pro všechny milovníky rockové hudby.

Do skupiny Supertramp jste přišel v roce 1973. Jak jste se tam dostal?

Bylo to po čtyřech letech existence skupiny a dvou vydaných albech. Tehdy se Rick Davies a Roger Hodgson rozhodli změnit sestavu, protože ta stávající nefungovala moc dobře. Řekli si, že tomu dají ještě jednu šanci.

Chtěli natočit jedno další album a podle toho, jak dopadne, se rozhodnout, co bude dál. Vzali do kapely mě, bubeníka Boba Siebenberga a spolu jsme nahráli album Crime of The Century, což byla silná deska. Od té doby skupina kvetla.

FOTO: Pavla Harmanová

Nejúspěšnější album Breakfast in America přišlo o pět let později.

Ano, to se nejvíc prodávalo. Byla to reflexe našich životů. V té době jsme už čtyři roky žili v Kalifornii a užívali jsme si.

Byli jsme tehdy dvacátníci a čerství třicátníci, kteří zakládali daleko od domova rodiny. To album byla reakce na to, co nás ve Spojených státech potkalo.

Jaké to bylo, když vás největší úspěch potkal v době, kdy jste zakládali rodiny?

Náročné. Jeden z mých synů se narodil v roce 1975 a druhý o jedenáct let později. Kvůli kapele jsem nebyl u narození ani jednoho z nich. To je mi líto. Ale mé manželství pořád trvá, už čtyřicet osm let. Dá se to zvládnout.

Na albu Breakfast in Amerika vyšla vaše nejslavnější píseň The Logical Song. Vzpomínáte si, jak vznikla?

Pamatuji si hlavně na nahrávání. Celé album vzniklo ve velmi malém studiu, trpěli jsme nedostatkem místa. Dohromady jsme se tam vlastně nevešli a saxofon jsem proto nahrával na chodbě u záchodků.

Ani jsem na zbytek kapely neviděl. Nicméně akustika tam byla slušná.

Dosud poslední album Slow Motion jste vydali v roce 2002. Vydají Supertramp ještě nějakou desku?

V současné době to neplánujeme. Rick Davies před třemi lety onemocněl, museli jsme tehdy zrušit velké evropské turné a od té doby nekoncertujeme ani nenahráváme. Má odpověď je, že nevím.