Však také film Munro s protiválečnou tematikou, za nějž získal v roce 1961 Oscara za nejlepší animovaný snímek, vznikal v Praze. Neuvěřitelné zážitky o životě za železnou oponou s názvem Z lásky k Praze vydal anglicky už v šesti vydáních. V rámci Velkého knižního čtvrtka vycházejí v překladu Radky Smejkalové česky.

V knize vzpomínáte, jak jste režisérovi Václavu Bedřichovi vysvětloval své připomínky k úpravě filmu a jeho reakce jste považoval za souhlas. Kdy jste byl schopen se s novými kolegy domluvit bez tlumočnice?

Všechno chtělo čas. Musím ale říci, že se mi s Václavem Bedřichem moc dobře spolupracovalo. Ale začátky nebyly jednoduché. Chápal jsem pocity nových kolegů, také bych nebyl rád, kdyby někdo přijel a mluvil mi do práce, jak bych ji měl dělat.

Já byl ale placený producentem Billem Snyderem, který požadoval pro úspěch v amerických kinech akčnější tempo snímků, než tehdy v Praze mezi animátory vládlo. Rozuměl jsem jim, Češi nemají rádi polopatismus, v Americe spíš vítězí rychlost, bing, bang, zvukové efekty…

Jak jste se nakonec domluvili?

Když jsme se dostávali s Bedřichem do slepé uličky, objevila se malá osůbka v bílém plášti, vedoucí produkce Zdenka Najmanová, která se se mnou ani nechtěla bavit a nosila kolem jen krabice s filmem. Já jsem za šéfku považoval svou tlumočnici Lulku Kopečnou. A když jsem sledoval Zdenčinu razanci, říkal jsem si: Na tom socialismu musí něco být, když se i obyčejná holka pro všechno může míchat do pracovní diskuse.

No a časem jsem se do ní tak zakoukal, že jsem se rozhodl zůstat.

Gene Deitch se svou knihou.

Gene Deitch se svou knihou

FOTO: Milan Malíček, Právo

Na koho ze spolupracovníků nejraději vzpomínáte?

Na Jiřího Brdečku. Mluvil bezvadně anglicky, měl slabost pro Ameriku, ale v zemi, která jí byla oficiálně nepřátelská, to nemohl moc dávat najevo. Byli jsme si blízcí a nakonec byl svědkem na naší svatbě. Byl to nesmírně nápaditý tvůrce, jeho osobnost měla několik vrstev. Tehdy nebylo lehké sehnat v Praze americké noviny a časopisy, a tak si k nám pro ně chodil.

Stejně jako jeho nejlepší kamarád Jiří Trnka i on ze svého postavení vyzískal osobní výhody. Dokázali ale proplouvat socialismem, aniž by mu propachtovali duši.

Díky Trnkovi, který byl génius – uměl kreslit oběma rukama zároveň –, jsme se dostali do společnosti, která se u něho na Kampě scházela každý pátek. Byla to nezapomenutelná setkání, na nichž jsme poznali Jana Wericha nebo Adolfa Hoffmeistra.

Jak se vám tady žilo?

Díky práci ve studiu a vztahu se Zdenkou dobře. Vedli jsme ale dost izolovaný život. Dělali jsme filmy, které státu přinášely tvrdé valuty, takže jsme měli klid. Jako Američan jsem získal neomezené vstupní vízum. Měl jsem jako vůbec první člověk v zemi automobil značky Saab. To všechno jsem využíval pro nás i naše přátele.

Když nebylo k dostání máslo nebo něco jiného, třeba džínsy, vstal jsem v pět ráno, odjel do Weidenu, za dolary všechno nakoupil a na večeři jsem byl zase v Praze.

Lidé nechtěli věřit, že je něco takového možné. Jako Američan jsem za svůj život překročil hranice určitě víckrát než jakýkoliv diplomat. Nikdy jsem ale neviděl disidenty, Václava Havla. Nechtěl jsem být vyhoštěn.

Vyznáváte teorii sdílení, kdy by nerostné bohatství mělo patřit celému světu…

Vím, že je to neřešitelné, ale nafta či drahokamy přece vznikaly dávno předtím, než se na zemi objevil člověk. Proč by tedy měly patřit státu, který se zrovna na tom místě dneska nachází? Kdo vůbec vlastní naši planetu?

Kamarádi si dělají legraci, že mluvím jako komunista, ale není to tak. Dříve tady lidé čekali deset dvacet let na telefon, na auto. Dnes mohou mít všechno, o čem snili, ale scházejí jim peníze.

Musí si je půjčovat. Snad půl procenta či kolik z celkového počtu lidí na zemi však vlastní největší majetek. Sám dobře vím, že s autem v garáži nemám v Praze pomalu kam vyjet, protože neexistují parkovací místa.

Na jakých filmech, které u nás tehdy vznikaly, jste se podílel?

Původně jsem do Prahy vůbec nechtěl jet. Byl jsem Kaliforňan, žil jsem v Hollywoodu, to si dneska nikdo nedokáže představit.

Všechno urychlil Oscar za Munroa. Následovalo třináct dílů Toma a Jerryho, Pepek námořník, Crazy Cat. A s Jiřím Trnkou jsme v roce 1964 udělali prvního Hobita. Snyder získal práva na Tolkienova Hobita a opci na Pána Prstenů.

Prahu jsem už tehdy měl za nejzajímavější místo na světě.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: