Článek
Na vernisáži zdůraznil, že jeho otec se opíral především o výraznou imaginaci, kterou jeho epigoni nejsou schopni rozkódovat. Při pohledu na velkou stěnu, na kterou organizátoři rozvěsili vedle sebe osmnáct leptů či litografií, je to více než patrné. Při troše fantazie toto plošné pojetí připomíná zvláštní halucinogenní komiks.
Můžeme v něm najít i určitý latentní děj, i když jednotlivé práce spolu prvoplánově nesouvisí. Ovšem surreálné halucinogenní vize mají v sobě tak velkou míru vnitřní svobody, že na sebe mohou duchovně navazovat horizontálně i vertikálně, stejně jako stát samy za sebe. Figury nadpozemsky krásných žen, které se rozpíjejí v snových vizích a propadají se do boschovských nekonečných hlubin, aby z nich vyšly na světlo jako z dantovského očistce, zkrátka a dobře nemůžeme spoutat nějakými racionálními obručemi.
Daniel Brunovský se co do fantazijní výbavy potatil, nicméně s ní pracuje jinak. Výtvarně bere z odkazu moderního malířství, fauvismu či naivního umění, v sochařské tvorbě z kubismu. Výrazná barevnost jeho olejů evokuje i popartové okouzlení reklamním výrazivem. I jeho zajímají průniky surrealistickou realitou, ale zobrazované věci spíše konfrontuje, než aby je prolínal.
Například olej Et In Arcadia Ego staví vedle sebe dvě tváře. Dívku s dlouhými tmavými vlasy a bělostnou antickou bustu. Jako symbolické odkazy pak malíř na obraz umístil hvězdnou oblohu a ulomenou květinu. Zatímco Bludisko si pohrává se symbolikou archaických znaků a s magickou tajemností ztracených aztéckých měst v hlubinách věků.
Je dobře, že si Daniel Brunovský zvolil odlišný rukopis než otec. V jeho případě nepadlo jablko daleko od stromu, co do talentu, ale pochopil, že se má vydat vlastní cestou, což se mu povedlo.