Jak se z vás stala hudební dvojice?

Krtička: Chodili jsme spolu na pražské Mensa gymnázium. Jednou, někdy před pěti lety, jsem jako obvykle vylezl ze třídy a šel si dát před školu cigaretu. Vtom jsem slyšel hrát někoho na kytaru. Samozřejmě jsem věděl, že do naší školy chodí i nějací muzikanti, ale neměl jsem pocit, že je mezi nimi někdo, kdo by si jen tak sedl a hrál.

To, co jsem slyšel, mi navíc přišlo dobré, a tak jsem vysypal ve třídě obsah odpadkového koše a běžel s ním za zvukem kytary. Paličky jsem měl, protože jsem v té době už bubnoval.

Jakub hrál na kytaru ve školní kantýně. Přidal jsem se k němu a poprvé jsme si tak společně zahráli. Hned jsme si řekli, že bychom to příště mohli zkusit někde na ulici, a tak jsme se brzy vypravili Na Příkopy, rovnou do centra Prahy.

Ondra: V té době se k nám přidal kytarista Honza Rek, který dnes hraje v kapele Jelen. Hraním na ulici jsme si začali vydělávat na středoškoláky docela hezké peníze. Honza pak šel do Jelena a my se Štěpánem jsme spolu zůstali.

Krtička: Vystupujeme dost často, nejvíce na ulici. Já ale současně studuju na DAMU režii, což mi zabere spoustu času. Tu a tam proto hraje Jakub sám.

FOTO: Jaroslav Špulák, Právo

Takový život asi udělá z lidí opravdové přátele.

Krtička: To tedy ano. Kolikrát se ráno probudím a mám na břiše Jakubovu nohu. Dost často totiž míváme na koncertech a na cestách společné pokoje s manželskou postelí, což je v pohodě. Jsme zvyklí trávit spolu spoustu času, ačkoli to přináší i to, že se občas pohádáme. Nedávno jsme ale zjistili, že nás hádky posouvají dál, takže se na ně tak trochu těšíme. Jsme jako bráchové.

Ondra: Nerad bych, aby to znělo pateticky, ale Štěpán je jeden z mých nejlepších kamarádů. Patří k těm, které spočítám na prstech jedné ruky. Beru ho jako rodinu.

Skládáte spolu?

Krtička: Většinu písniček složil Jakub sám, ale například Praha vznikla tak, že byl krásný letní den, my si koupili flašku, šli si sednout do parku, začali jsme hrát a za dvě hodiny byla hotová.

Já se obvykle věnuju tomu, aby dávaly smysl texty. Musí mít sdělení, jinak nejsou k ničemu. V dnešní době vzniká spousta textů, které jsou odpad, a nám záleží na tom, aby ty naše takové nebyly.

Ondra: Většinu písniček na loňském albu jsem napsal já. Štěpán se v nich pak často nějak angažoval, což vždycky bylo ku prospěchu věci. Vzniklo něco lepšího, než bych udělal sám. Písně na druhou desku určitě složíme spolu.

Spoustu času strávíte hraním na ulici. Co vás na tom přitahuje?

Ondra: Ulice je naprosto bezprostřední. Když na ní hrajeme, oslovíme spoustu lidí, kteří nám pak ze značné části jako fanoušci zůstanou a zajímají se o nás dál. Dodnes mi píšou i ti, s nimiž jsem se setkal před několika lety. Když hrajeme v klubu, přijde nějakých padesát lidí. Na ulici se jich při našem hraní sejde třeba dvě stě, takových vystoupení uděláme za den klidně pět. Takže se bavíme o kontaktu s až tisícovkou lidí denně.

Skvělé je i to, že si hraním na ulici vyděláme nějaké peníze, zaplatíme složenky a můžeme si v podstatě hrát, kde chceme. Vystupoval jsem takhle třeba v Thajsku a po Evropě jezdíme průběžně pořád. Na vlak, letenku, hotel nebo hostel si vyděláme hraním.

Krtička: Před několika lety jsem bubnoval v kapele Colorblinds. Zpíval v ní Adam Mišík a hráli jsme hlavně v klubech. Když jsem potom začal hrát s Jakubem na ulici, byla to pro mě zpočátku šokující změna. Od svých deseti let jsem byl zvyklý přijít do klubu, postavit bicí, udělat zkoušku, potom zahrát pro sto padesát lidí, sbalit bicí a odjet s mámou domů. Jako malý jsem si neuvědomoval, kolik práce ostatních lidí za jedním koncertem v klubu je. Na ulici je to úplně jiné. Často máme nejdřív pocit, že o nás nikdo nestojí. Pak ale začneme, podlehneme extázi hraní, která mi postupem času pomohla odhodit stud, a bereme si zpět to, co do vystoupení dáme.

Ulice nic neodpouští, lidé na ní jsou naprosto upřímní. Když se jim naše hraní líbí, zůstanou, když ne, dají nám to najevo a jdou pryč, případně se na nás ani nepodívají.

Ondra: Ulice stoprocentně odhalí, co v sobě muzikant má. Pokud je špatný, nedostane se mu žádné reakce. My se snažíme hrát na tisíc procent a s veškerou vervou. Chceme hudbou oslovit a získat každého člověka, který jde kolem.

Předpokládám, že při hraní na ulici vznikají i nová přátelství.

Ondra: Stává se to velmi často. Asi před měsícem jsem při hraní potkal ve Florencii holku z Ameriky, do které jsem se zamiloval. Jmenuje se Alison, ale v květnu bohužel zase odletí zpátky do Ohia, takže nám to asi nevyjde. Leda bych se tam odstěhoval.

Minulý týden jsem za ní ve Florencii byl. Hrál jsem asi tři dny na ulici a udělal si řadu nových přátel. Jel jsem pak vlakem do Boloně, kde jsem potkal jednoho skvělého bluesového muzikanta, jehož album jsme pak se Štěpánem poslouchali, když jsme jeli hrát do Plzně. Kdybych nebyl v Itálii, nepotkal bych ani Alison, ani toho muzikanta.

A úplně nejlepší je to v létě. Lidé si sednou na zem, poslouchají nás a my zase koukáme na ty nejkrásnější holky. Potom se s nimi začneme bavit, jdeme s nimi do hospody a jsme spolu až do rána.

Krtička: Pro pouličního muzikanta je léto naprosto magická záležitost. Každý večer, který v té době strávíme jinde než hraním na ulici, je pro nás promrhaný. Začínáme hrát krátce po poledni a večer známe padesát nových lidí, kteří s námi jdou kalit, a jedna ze slečen pak třeba s někým z nás zůstane měsíc. Všechno je naprosto spontánní.

Stalo se vám na ulici někdy něco špatného?

Krtička: Ve Vídni jsme skončili na policejní stanici, protože jsme hráli na místě, kde se hrát nesmí. V důsledku to ale bylo pozitivní, protože jsme na té stanici složili písničku On The Menu, což je naše dosud nejhranější na YouTube.

Uživí vás hraní na ulici?

Ondra: Ano, uživí. Kdybychom se ale chtěli spoléhat jenom na to, byla by to tvrdá řehole a museli bychom udělat něco se svou disciplínou. Když je totiž v zimě venku minus pět, peníze se vydělat dají, ale nám se do toho mrazu fakt nechce.

Buskeři, kteří se hraním na ulici živí, u nás hrají většinou v létě. Našetří si na zimu a v zimě pak vystupují málo, anebo jedou třeba do Austrálie, kde se dá na ulici bez problémů hrát, ale nedá se tam vydělat moc peněz.

FOTO: Jaroslav Špulák, Právo

Baví vás hrát i ve velkých sálech?

Krtička: Nikdy mi nedělalo problém hrát před lidmi kdekoliv. Rozdíl v tom, na jakém místě hraju, jsem si ale začal uvědomovat asi před dvěma měsíci, kdy jsme vystoupili v největší hale v Curychu pro asi patnáct tisíc lidí. To byl silný zážitek.

Jak jste se tam dostali?

Krtička: Náhodou. Dani Buchi, zakladatel největší švýcarské rádiové sítě, viděl hrát Jakuba v Curychu na ulici v totálním dešti pro asi deset lidí. Zpětně nám řekl, že si šel zrovna koupit obal na nový iPhone. Za normálních okolností by se prý zastavil a pouličního hráče si poslechl, jenže kvůli tomu, že pršelo, šel dál. Teprve když vešel do obchodu, uvědomil si, že když lidé na ulici v tom nečase muzikanta poslouchají, není to asi jen tak. Vrátil se, dal Jakubovi vizitku a za tři dny ho pozval na halový koncert pro patnáct tisíc lidí.

Náš život vedou absolutní náhody. Nic z toho by nebylo, kdybychom se na hraní na ulici vykašlali.

Ondra: Dani Buchi je milionář a hodně nám věří. Momentálně s ním jednáme o tom, že finančně podpoří naše nové album. Už nám sehnal jednoho švýcarského producenta. Za pár dnů za námi přijedou do Prahy.

A když už jsme u těch náhod, já tehdy v Curychu na té ulici hrát vůbec nechtěl. Potřeboval jsem ale vydělat na benzín, abychom se s kamarádkou, která mě vezla, dostali zpátky do Prahy.

Co vám přineslo nedávné hraní s Mandrage?

Ondra: Bylo to pro nás velmi důležité, protože věřím, že u nás lidé dokážou ocenit i anglicky zpívající interprety. Viděl jsem to u Lenny, Charlie Straight, Clou či Support Lesbiens. Měli jsme spoustu nabídek k aktivitám ze zahraničí, ale hrát na turné s Mandrage pro nás bylo důležitější.

Nedávno začala hrát Evropa 2 vaši skladbu Reasons To Love You. Co od toho očekáváte?

Ondra: Je to už má třetí skladba, kterou Evropa 2 nasadila do rotace. První byl Malý princ, druhá On The Menu a teď Reasons To Love You. Mám z toho velkou radost, protože Evropa 2 si písně pro svůj program pečlivě vybírá. Snažíme se dělat hudbu, o které si myslíme, že bude fungovat i v komerčních rádiích. Doufám, že se nám to s novým singlem povedlo.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: