Režisér, scenárista a herec, jehož dílo patří k tomu nejlepšímu, co v české kinematografii vzniklo, se sice kvůli rekonvalescenci po náročné operaci hlavy předání osobně nezúčastní, ale cena Berlinale je pro něj nepochybně z těch, které přijme s radostí. Převezme ji za něj rakouský herec Peter Simonischek, který s ním hraje ve snímku Tlumočník scenáristy Marka Leščáka a režiséra Martina Šulíka. Světová premiéra filmu, ve kterém Menzel ztvárnil titulní roli, se uskuteční právě na festivalu.

Dostat dobrou práci, to bylo pro něj vždy to nejdůležitější, a až na malé výjimky také nikdy jiné než dobré scénáře netočil. Tak jako Haškových „sedm kulí jako v Sarajevu“, jako Voskovcův a Werichův „napnelismus“, tak i pivo, co na šestém schodu je moc teplé a na osmém už přechlazené, vešlo do úst i duše národa žijícího v české kotlině a přirozeně se tam zabydlelo. O způsobu léta, který se zdá být poněkud nešťastným, ani nemluvě.

Když jako sedmadvacetiletý natočil v roce 1966 Ostře sledované vlaky, vylétla jeho hvězda až do Hollywoodu k Oscarovi za nejlepší zahraniční film. Netrvalo to však dlouho, jen jedno Rozmarné léto, po němž zazpívali Skřivánci na niti a nastalo Menzelovo filmové ticho. Začala se psát léta sedmdesátá...

Naštěstí ještě neskončilo desetiletí a skrze režiséra, který nesnáší hospody a nepije pivo, přišel k filmovým divákům pivovarský strýc Pepin a s ním i další Hrabalovy postavy a postavičky, které Menzel přiblížil divákům s citem, poezií a láskou.

„Přivedla mě k němu šťastná náhoda v podobě kolegů, kteří mě pozvali k natáčení povídkového filmu Perličky na dně,“ řekl kdysi v rozhovoru pro Právo o tom, jak k hrabalovským látkám přišel. „Díky tomu jsem pak dostal od scenáristy Václava Nývlta nabídku na Ostře sledované vlaky, a tak jsme se s panem Hrabalem sblížili.“

Říkal mu strejda a tvrdí, že ho vychovával i naučil trošku víc žít. „On byl velice vzdělaný a žít uměl. Uměl jíst, pít, vodil mě do lesa, sbíral houby, uměl mít potěšení z jednoduchých věcí.“

V sedmdesátých letech začal Menzel zároveň spolupracovat s dalším mužem, který patří k jeho šťastným hvězdám. Zdeněk Svěrák mu scenáristicky pomohl s jeho „odpustkem“ za Skřivánky, filmem Kdo hledá zlaté dno, a pak z jejich spolupráce vzešly perly jako Na samotě u lesa nebo Vesničko má středisková, s níž se znovu na krůček přiblížil k Oscarovi.

Ještě jednou se pak vrátil k Vančurovi, a to byl Konec starých časů.

V těch nových dostal na Berlinale 1990 Zlatého medvěda za Skřivánky na niti, se Svěrákem přivedli do Čech vojáka Čonkina, ale mezitím k režisérem nepokrytě přiznávané smůle vyrostl scenáristovi talentovaný syn a vyučil se také režisérem...

Menzel po dlouhých peripetiích natočil ještě další hrabalovský film, Obsluhoval jsem anglického krále, který dostal na Berlinale Cenu mezinárodní kritiky FIPRESCI, a zase po delší pauze si sám napsal a natočil Donšajny, „prostopášnou komedii o vášni k životu, hudbě a k ženám“.

V roce 1966 získal Oscara za Ostře sledované vlaky, na fotografii s americkým komikem Dannym Kayem.

V roce 1966 získal Oscara za Ostře sledované vlaky, na fotografii s americkým komikem Dannym Kayem.

FOTO: ČTK

Divadelník i herec

Celý ten čas patřil i divadlu a divadlo jemu. Má ho možná dokonce radši než film. Jeho Mandragora se v kdysi kultovním Činoherním klubu hrála 11 let, na Vinohradech publikum milovalo Brouka v hlavě i Jak je důležité míti Filipa, v Divadle Bez zábradlí zase Blbce k večeři. Režíroval v Českých Budějovicích i v Záhřebu, v divadle Národním i Žižkovském, ve finském Tampere i švédské Lulee.

Když byl před mnoha lety Ondřej Vetchý nominován na Evropskou filmovou cenu za roli ve filmu Dům pro dva a trápil se, zda má vůbec dál hrát, podíval se na něj v Berlíně Menzel, který je členem Evropské filmové akademie, udiveně a s otázkou: „Může být něco hezčího než být hercem?“

Sám hrál vždycky a rád. Ve filmech, divadle i televizi, v Česku i v zahraničí, role malé i hlavní. A zase to byl právě Berlín, kde v roce 1993 vyhrál Zlatého medvěda film Costy-Gavrase Malá apokalypsa, v němž ztvárnil hlavní roli polského emigranta v Paříži.

Je tedy mnoho důvodů, aby ho dnes ocenilo právě Berlinale a aby se Menzel zdejšímu publiku představil v další velké roli. Na první novinářské projekci Tlumočníka bylo do posledního místa obsazeno a na závěr diváci ocenili příběh dvou mužů, kteří hledají minulost i sami sebe, potleskem.