Hlavní obsah

Herec Jan Vlasák: Divadlo mám pořád moc rád

Právo, Radmila Hrdinová

Jana Vlasáka znají televizní diváci z role Aloise Valenty ze seriálu První republika i z aktuálního seriálu Vzteklina. Má však za sebou víc než půlstoletí na divadelní scéně v rolích světové i české klasiky. 3. února oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Krátce před tím ztvárnil jednu z hlavních rolí v Shakespearově hře Něco za něco v inscenaci významného polského režiséra Jana Klaty v pražském Divadle pod Palmovkou.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jan Vlasák očekává od divadla katarzi.

Článek

Nebál jste se přijmout roli v představení režiséra s pověstí tvůrce kontroverzních inscenací?

Musím se přiznat, že jsem ho předtím neznal. Pro mě to prostě byla nabídka práce a tu já hledám, protože mám divadlo pořád moc rád. Čirou náhodou jsem se o tom, že bych chtěl novou roli, zmínil kolegům z Divadla pod Palmovkou, a hned druhý den mi volal tamní ředitel Michal Lang, jestli bych měl zájem o roli Knížete v Klatově inscenaci. Tak jsem to vzal.

A nelitoval jste?

V žádném případě. A to i když jsem vyrostl na režiích Jana Kačera a jeho úctě k dramatickému textu, takže nejsem zrovna milovníkem razantních přepisů klasiky. V Klatově úpravě ze Shakespearova textu zbyla jen kostra, ale přesto jeho inscenace má téma a logiku.

Jak jste se jako herec vyrovnával s Klatovou drsnou poetikou?

Jsem disciplinovaný člověk, a když na něco kývnu, snažím se maximálně spolupracovat. Má někdejší ostravská kolegyně, skvělá herečka Zorka Rozsypalová, říkala: „Pamatuj si, režisér je velitel a ty musíš udělat, co po tobě chce.“ Řídím se tím.

Stalo se vám, že byste se s režisérem neshodl a roli vrátil?

Ne, nemám to rád. Když už se s něčím nedokážu ztotožnit, tak raději zcela odejdu. Odešel jsem z Národního divadla a v angažmá v Městských divadlech pražských mi režisér Petr Svojtka a dramaturg Jiří Janků nabídli nádherné postavy. V jejich inscenacích se cítím dobře a jsem jim za to vděčný.

Ale zpět k otázce – vystoupit z inscenace mi nepřipadá poctivé. A Klata nám předem řekl, že inscenace bude perverze. To mi sice jako životní vyznání moc sympaticky nezní, ale Klata i tu perverzi dokázal na jevišti dovést do srozumitelného tvaru.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Váš Kníže vychází opravdu perverzně. Jak tuhle polohu v sobě herec hledá?

Člověk je složitá bytost obsahující velkou kupu postojů, od anděla až po ďábla, a dokáže v sobě objevit netušené možnosti. Když čtu Dostojevského, také v sobě nacházím jeho postavy, a kdyby ve mně nerezonovaly, bylo by to špatně. Jde jen o to se nebránit, ať jde o postavu ryzí nebo perverzní. Největší překážky klade člověk vždycky sám sobě. Takže spolupráce s Klatou pro mě byla výbornou zkušeností, protože mi právě tyhle polohy otevřela. A také jsem vděčný za setkání s výbornou hereckou partou Divadla pod Palmovkou.

Na jedné straně perverzní Kníže, na druhé patriarcha rodu Valentů v seriálu První republika. Ten se vám hledal snadněji?

Nejde o to, zda snadněji, i když je pravda, že v tomto případě jsem mohl vycházet z rodinného zázemí. Maminka byla ze statku, dědeček měl malé hospodářství poblíž Prahy a já sám jsem vyrůstal na vesnici Dolní Bučice poblíž Čáslavi. To byl řepařský kraj, a když se svážela řepa, táhly se kravské povozy od cukrovaru několik kilometrů, stejně jako v devatenáctém století.

Jako by se tam čas zastavil. Tyhle vůně a obrazy mám v sobě od dětství nasáté. A První republika byl dobře napsaný příběh s věrohodnými postavami.

V inscenaci Otec hrajete postavu trpící Alzheimerovou chorobou. Jaké to je dotknout se této citlivé problematiky natolik zblízka?

Hra mě uchvátila od prvního čtení tím, jak divákům dokáže přiblížit pohled, jímž vnímají svět lidé postižení touto chorobou, velmi sugestivním divadelním způsobem, který navíc obsahuje i humor. To byla nesmírně zajímavá práce.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Inspirovaly vás konkrétní osudy lidí s alzheimerem?

Nepřímo, i když znám paní, která touto chorobou trpí v poměrně rozvinutém stadiu. A při studiu inscenace jsme mluvili s poradci o podstatě té choroby, která rozkládá lidskou bytost, a zhlédli jsme několik vynikajících filmů. Myslím, že inscenace může lidem pomoci vyrovnat se s tím, pokud někdo z jejich okolí touto chorobou trpí.

Zahrál jste si Cyrana, Hamleta, Jaga, Othella, Salieriho… Máte ještě nějaké nesplněné herecké sny?

Nemám. Co přijde, to přijde, a když budu schopný to zahrát, tak to zahraju. Mladistvá ctižádost předvést se nebo získat nějaké ceny už mě dávno nebere. Ale divadlo mám pořád rád. Miluju ty dvě hodiny strávené na jevišti. Pokud máte téma a inscenace rezonuje s diváky, je to nádherný zážitek. Každý večer se to děje znovu a pokaždé trochu jinak, každý večer je úžasným dobrodružstvím.

A každý večer prožíváte neopakovatelný lidský život…

To je to! Divadlo je úžasná terapie. Upřímně řečeno, kdybych neměl divadlo, snad bych trpěl nějakými psychickými poruchami, ale divadlo umožní se uvolnit, očistit od problémů. A to už během zkoušek, jak pronikáte k postavě blíž a blíž. A podstatné je, že si na jeviště člověk přináší každý večer své prožitky, svou ulici, která se do představení prolne dotekem skutečnosti. A to činí divadlo neopakovatelným. Pro herce i pro diváky.

Co podle vás chybí současnému divadlu?

Katarze, ve smyslu východiska a naděje. Já přece do divadla nejdu pro informaci, že svět stojí, s prominutím, za prd, ale za uvolněním, ať už v podobě bezuzdného smíchu nebo silné emoce. A také za příběhy. Vždyť člověk příběhy potřebuje, proto si je od nepaměti vypráví, ať už je to indický epos, bible anebo Shakespearovy hry, do nichž geniálně přetavil příběhy z dobových kronik.

Příběhy vyprávíte i v rozhlase. Co pro vás tato práce znamená?

Mám rozhlas rád, vyrostl jsem na jeho pohádkách, četbě i inscenacích. Rozhlasová práce mě baví, stejně jako načítání audioknih. Naposledy jsem načetl knihu Soumrak dne amerického Japonce Kazua Ishigura, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Je to strhující příběh člověka přesvědčeného o tom, že smysl jeho života je v povolání majordoma.

Na téhle práci miluju, že ačkoli se na ni člověk připraví a text si zažije, když předstoupí před mikrofon, nechá na sebe vše volně působit a ono to začne ožívat. Ten moment, kdy se člověk nechá bombardovat okamžikem, je fascinující.

Oslavil jste půlkulaté životní jubileum, ale energie vám rozhodně nechybí. Čím se udržujete v kondici?

Na stará kolena jsme si pořídili nového psa, bílého švýcarského ovčáka, nádherné a miloučké zvíře. Devítiměsíční štěně je traktor plný energie, kterou musí vybít. Takže ráno vstávám a chodím se psem ven, což je moc dobrá terapie.

Před pár lety jsem udělal tři čtyři kroky a musel jsem si odpočinout. To už dneska neplatí. Sám bych se k procházkám nedonutil, ale pes na vás upře žadonící oči a je to bez debat. A navíc spolu budujeme vztah, což je taky moc krásné.

Reklama

Výběr článků

Načítám