Patřil k silné generaci, která se začala v českém výtvarném umění prosazovat v 70. letech minulého století. Její směřování tehdy určovala expresivní figurace, navazující v mnohém na českou a evropskou tradici moderního umění.

K jeho souputníkům patřili třeba Jiří Novosad, Zdeněk Preclík, Tomáš Rafl, Jiří Ptáček, Václav Špale nebo Michael Rittstein. Bukovský se od nich odlišoval tím, že inspiraci hledal v dokumentárních novinářských fotografiích. Maloval triptychy, v nichž líčil příběhy obyčejných lidí, kteří se nejednou ocitli nechtěně v mezních situacích. Obrazy byly velké svými rozměry, ale strohé dialogem tlumeným barev. Exprese formy působila jako rozostřená reálná vzpomínka.

Ve Strahovském klášteře vystavuje Bukovský tvorbu posledních dvou let. Neopustil velké formáty, ale obrazy jsou tentokrát výrazně barevné. Znovu ho zajímá exprese, ale člověk se objevuje jen náznakem. Jde mu víc o umístění tvarů v prostoru, navození zvláštního napětí mezi plochou a prostorem. Formy se podobají figurám z jeho starší tvorby, ale postavy jsou víc posunuty k abstrakci.

Bukovského generace se začala slibně prosazovat v 80. letech. Pak ale přišla vlna postmodernistů a následně konceptuálních umělců a ti, kteří jako Bukovský viděli smysl umění v malování obrazů, se dostali na vedlejší kolej. Stala se z nich ztracená generace.

Na výsluní zůstali jen někteří. U jiných to vedlo k deziluzi a ztrátě tvůrčí energie. Soudě podle současné výstavy, Bukovského to nakoplo k větším výkonům. Takže jeho komorní výstava na Strahově je oslavou malování. Stálo by za to věnovat generaci expresivních figuralistů speciální výstavu.

Ve své době měli blízko k vrstevníkům v Německu, Polsku, Rakousku i Maďarsku, kteří se prosadili mnohem výrazněji, což bylo dáno odlišnou politickou a kulturní situací v těchto zemích.

Ivan Bukovský

Strahovský klášter, Praha, do 28. února

Celkové hodnocení 75 %