Můžeme ho chápat i tak, že uvidíme práce za posledních pět let (nejstarší pocházejí z roku 2012). Autorka však v tomto případě nepracovala jen s ženami z lidu (jihočeské dámy jsou podle ní výrazně stydlivé), ale i s profesionálními modelkami.

Ačkoliv je výstava v jízdárně, estetický dojem čeká i při pohledu skrz okno do velkého historizujícího sálu. V jeho prostorách je umístěn velkoformátový akt ležící dívky, která smyslně vystrkuje pozadí a zároveň na nás z dálky hledí přes rameno vyzývavě tajemnýma očima.

Vypadá jako antická bohyně, která svou velkolepostí zve do říše múz i padlých andělů. V expozici je i stejný snímek, ovšem již klasického formátu, takže Dominika (Egon is coming) působí najednou jinak. Z bohyně se stala spíše utěšitelka či dokonce pokušitelka.

Díla, které nechala autorka udělat na velké formáty (v sále najdeme i jejich menší verze), působí na první pohled nejvýrazněji. Obří St. Aňa (upírka) se dívá shora spíše zkoumavě.

I tam, kde se zdá, že je dáma se svými vnadami méně skoupá na ukázku (Sissi), je stále patrné určité tajemství. Je cítit nejen v okolním šerosvitu, ale i ve výrazu tváře.

Tereza z Davle vystavuje v Hluboké nad Vltavou.

Tereza z Davle vystavuje v Hluboké nad Vltavou.

FOTO: Jan Šída, Právo

Největší estetickou sílu však mají snímky, u kterých autorka rezignovala na konkrétnost erotického vyjádření a obraz rozmazala až na hranu vizuální vnímatelnosti. První snímek cyklu Ulice I–VII prezentuje pouhý stín, ladnou ženskou siluetu plující světlem v jakémsi městském prostoru. V tom funguje kouzlo Terezy z Davle nejsilněji.

Někteří kritici jí vyčítají přílišnou inspiraci tím, co už bylo v aktu vytvořeno. Jenže ona sama mluvila často o tom, že má ráda akty klasického rukopisu a nelíbí se jí prvoplánová erotika brutálně vystrčená na efekt.